A Way Out Recenze

PC PS4 Xbox One

Malá místnost bez absolutního soukromí zeje prázdnotou. Poslední rýha vyrytá do provizorního kalendáře na zdi je mělčí než ty ostatní. Osobní věci zmizely stejně jako osazenstvo cely. Vše se zdá na první pohled v pořádku, ostatně jako vždycky. Jen ty šroubky u záchodové mísy jsou trošku volnější.

Není žádné velké tajemství, že se v poslední době upřednostňují hry, které vsázejí hlavně na příběhovou stránku. Když se ovšem povede skloubit silný děj a neotřelá hratelnost, může jít o velmi silný zážitek, který vám bude v hlavě rezonovat ještě dlouho po dohrání. Je ale A Way Out představitelem takového titulu?


Neotřelé klišé

Studio Hazelight, jehož někteří členové stáli za kritiky slušně přijatou hrou Brothers: A Tale of Two Sons, prostě fandí kooperativnímu hraní. Po předchozích zkušenostech se rozhodlo, že jeden hlavní hrdina nestačí, a ve dvou hráčích přeci jen vše šlape hned o něco lépe. A nezoufejte si, stačí, aby si jen jeden z vás hru pořídil a druhého přizval ke hraní. Protože jenom tak se pozná pravé přátelství. Ostatně i hlavní děj je jedna velká bromance.

Vězeňské téma je, co se filmového průmyslu týče, velice oblíbené. Každý z nás, kdo alespoň jednou v životě viděl televizi, dokáže nějaký ten snímek z prostředí cel a zaprášených dvorků jmenovat. V herní branži je to trošku něco jiného. Není moc her, které by toto prostředí využívalo.

Jistě, například v druhé Mafii se v jedné z misí do vězení podíváte, stejně tak jako ve Splinter Cell: Double Agent, ale trvá to stejně krátce jako chvilka s vaši rodinou během povinných návštěv. A Way Out si bere snad ze všech vězeňských filmů něco, ať už jde třeba o Vykoupení z věznice Shawshank, Útěk z Alcatrazu či Prison Break, a díky tomu splétá příběh o jednom velkém útěku z vězení.


Velký útěk

Ujmete se role jednoho ze dvou rabiátů. Jedním z nich je Leo, který si už nějakou tu dobu v chládku poseděl, zatímco Vincent je čerstvý přírůstek na vězeňském bloku. Shodou okolností se jejich příběhy protnou a začnou spolu osnovat plán ke svobodě a hlavně k pomstě, která je jejich hlavní společnou motivací.

Celý příběh začíná právě přijetím Vincenta do věznice. Zajímavé je to, že hned od začátku vnímáte příběh z pohledu obou hráčů. Mezitím co se jedna postava řadí s ostatními vězni na dvorku a dostává první lekci od dozorců, sledujete i postavu druhou, která je na cestě do své „ubikace“. Celý děj je totiž od A do Z prezentován pohledem obou protagonistů.

Ve filmu se rozdělení obrazovky vůbec poprvé objevilo ve snímku Lola běží o život a jednalo se o revoluci. Naproti tomu v herním světě se nejedná o nic převratného. Splitscreen je spojován s hrami již od nepaměti, ale vůbec poprvé je jeho formou vyprávěn celý děj. Ten je již od začátku koncipován jako kooperace, což znamená, že k jeho dokončení je potřeba stejná míra zapojení od obou protagonistů.

To nás přivádí k tomu, čím je hra odlišná od dalších kooperativních titulů. Jak už jsem zmínil, stačí mít jen jednu kopii titulu. Váš kolega, se kterým chcete A Way Out hrát, si jen stáhne hru přes speciální kupon a na vaše pozvání se zapojí do hry. Nemůžete si tedy najít žádného náhodného pařana z netu, ale vždycky hrajete s někým z vašich blízkých. Díky tomu je zážitek krapet intimnější.

Já měl to štěstí, že jsem si ty vězeňské peripetie mohl projít s bratrem, a tak nám obě postavy přirostly k srdci více, než bychom chtěli. A Way Out se tímto pojetím hraní, kdy se spoléháte na vámi blízkou osobu, stává více osobnějším a na postavách vám opravdu záleží. Na konci vám možná ukápne slzička, ale to bych předbíhal.


Hráli jsme?

První i poslední věc ve A Way Out je podřízena vyprávění příběhu. Hratelnost tedy dostává pořádnou ránu na solár. Nechápejte mě ale špatně. Ano, kvůli rozdělení obrazovky je kamera někdy zmatečná, a když se jednou dělí horizontálně, jindy zase vertikálně, může se stát, že se nezorientujete v prostoru. Další věcí jsou některé nevyužité lokace – ty prakticky jen procházíte směrem k jedné postavě a povídáte si s ní.

Samozřejmě dostanete na výběr z několika málo odpovědí, nakonec vše ale dospěje ke stejnému závěru, jako je tomu například v The Walking Dead od Telltale Games. Většího hraní se dočkáte až v druhé půli hry, kdy se ovšem původní atmosféra vytratí a změní se na šílenou smršť inspirovanou závěrem filmu Zjizvená tvář. Než se ale na seznámení s „My little friend“ dostanete, budete mít možnost zvolit, jakou cestou se vydat, případně si s kolegou zahrát pár různorodých miniher jako baseball, šipky nebo balancovaní na zadních kolech invalidního vozíku.

Charaktery postav ovlivňují váš herní přístup. Jelikož je Leo vznětlivý Ital, razí si cestu pomocí bouchaček a pěstí. Zato Vincent je rozumný a řeší problémy s klidnou hlavou. Jednou za čas (třeba při přepadení benzínky) si budete muset vybrat, jakou taktiku zvolíte. Budete řešit situaci slovy, nebo snad hrubou silou? Rozhodnutí je čistě na vás.

To, jak je hra výborně napsaná, poznáte hlavně v misi z nemocnice, která je obsazena policisty. A vy se – jak jinak – musíte dostat ven. Jednotlivé akční scénky plné honiček, schovávání a mlácení jsou sestřihány tak, že jednou vidíte, jak hraje váš kolega, a jednou naopak on sleduje vás. Zde narazíte i na fenomenální sekvenci, která se dozajista inspirovala bojovou scénou z japonského kultovního snímku Oldboy.

Těchto silných momentů je ve A Way Out hromada. Bohužel vám ale stačí povětšinou mačkat dvě tlačítka a postavy si už nějak poradí. K nějaké velké akci, kde si pořádně zahrajete a hlavně zastřílíte, dojde až ke konci hry, a paradoxně musím říct, že se jedná o nejslabší zážitek z celého titulu.


Tohle už jsem někde viděl

Pojetí hry se nese v téměř reálném duchu, i když samozřejmě vizuál podléhá nějakému výtvarnému stylu. Ten je hodně vidět na hlavních postavách: výrazné tváře, kterým dominují velké nosy, nespoutané vlasy a podmanivé oči. Co se prostředí týče, je stále variabilní, což dělá ze hry zážitek, který se časem neomrzí.

Bohužel postrádá téměř jakoukoliv interaktivitu. Věci stojí pevně na svém místě a nic s nimi nehne. Scény za „herní zónou“ už to takový odvar nebyly, což mi dost vadilo. Za horizontem vidíte projíždět auta, která působí, jako kdyby vypadla z her z roku 2000.

Ono celkově A Way Out připomíná, byť v hezčím kabátu, vizuální styl, který známe z druhé mafie. Což je trošku škoda. Celková grafika je, by se dalo říci, až smutně průměrná. Nejhůře to odnesla postava Vincentovy manželky a jejich robotické dítě.


Grandfinále

A Way Out je povedený počin, ale bojím se jej označit za hru. Jde spíše o interaktivní film, kdy se z hráče stává divák a tu a tam dostane možnost zasáhnout do osudu postav. Některé pasáže jsou čistě herní, některé čistě jen „na oko“. To ale absolutně nevadí. Titul si drží svoje tempo i příběhovou linii, která vrcholí silným koncem.

Nejsilnějším tahákem je ovšem samotný fakt, že si hru zahrajete s někým ze svých blízkých. Silné propojení s vašimi postavami, které protíná celý příběh stejně jako ve filmu, a fakt, že jako nepasivní divák můžete za postavy rozhodovat, prohlubuje vaše pouto ještě víc.

A Way Out se sázka na netradiční pojetí povedla, byť se nejedná moc o hru jako spíše interaktivní film. Naštěstí to málo, co můžete ovlivnit, je vyřešeno kvalitně, a vy se nikdy nenudíte. Škoda jen, že téměř při každé scéně si v hloubi duše postesknete, že jste veškeré dění na obrazovce už prostě někde jednou viděli.

 

Klady

  • Pravdivá bromance
  • Originální přístup k kooperaci
  • Příběh se silným koncem
  • Mezihry

Zápory

  • Všudepřítomné klišé
  • Místy málo hraní a hodně koukání
  • Volby často vyústí do stejného bodu
  • Slabší grafika
7

Fajnovka

Adam Dvořák
Hrozně mě baví, když má hra příběh. Z prázdného kosení stovek nepřátel jsem vyrostl v době, kdy jsem si oblékl svoje první dospělácké kalhoty. Mám rád ptáky.