Attentat 1942 Recenze

Každá, byť sebemenší pomoc se počítá

Druhá světová válka je věčné téma herního průmyslu. Přes všechny Call of Duty, Battlefieldy či Wolfensteiny se ovšem poměrně často vytrácí nejdůležitější poselství – že se jedná o nejtemnější období lidských dějin a že by se na něj nikdy nemělo zapomenout.

Málokdy se povede vytvořit hru, která se dá z fleku použít jako učební pomůcka. Jako deník smyšlených pamětníků, který dokáže nejednoho hráče vtáhnout do děje a ukázat mu pravou tvář let minulých. Attentat 1942 se o něco takového pokouší a my se dnes můžeme podívat, jak se mu to povedlo.


Vyšší princip

V naší zemi je téma atentátu na „pražského řezníka“, říšského protektora Reinharda Heydricha, poměrně dobře známé, po nedávném výročí i zpopularizované. Jedná se o největší akt odporu proti okupantům na území Československa, které v nás dodnes budí silné emoce a vlastenectví.

Ví ovšem i dnešní školáci, co se dělo potom? Jaká byla atmosféra po vraždě třetího nejvýše postaveného muže nacistického Německa a jaké ďábelské následky akce přinesla? Attentat 1942 se snaží svou edukativní formou odpovědět na tyto otázky – a musím říct, že se mu to daří náramně.


Musíme si pomáhat

Hra není paradoxně o atentátu (i když k tomu navádí samotný název), ale o událostech, které ho následovaly. Sleduje fiktivní příběh zasazený do období protektorátu těsně po tom, co Heydrich naposledy vydechl. Celý děj ovšem začíná v roce 2001, kdy se vaše babička stěhuje do jiného bytu a pomalu vám začíná vyprávět příběh o tom, jak si v roce 1942 přišlo gestapo pro vašeho dědečka. Proč se tak stalo? To je jen jedna z věcí, kterým musíte přijít na kloub

Většina hry se skládá z vyprávění pamětníků, kteří se kolem vašeho dědy v době války pohybovali. Postupně odhalujete více spojitostí a osob, které vás, pokud dobře vybíráte předpřipravené otázky, dovedou k dalším indiciím. Když ale danou osobu urazíte nebo se zeptáte na něco, co s dotyčným nesouvisí, rozhovor končí. Nemusíte si ale zoufat. Tyto dialogy si můžete zopakovat a při druhém pokusu sáhnout po lepších volbách. Samozřejmě to ale nebude zadarmo. Abyste si mohli zrekapitulovat onu část, musíte zaplatit mincemi získanými z miniher.

Jedná se o krátké mezihry, které jsou propojeny s jednotlivými příběhy a vyprávěnými hlavními protagonisty. Například babička se zmíní, že když gestapo zaklepalo na dveře, musela honem rychle vymyslet místo, kam schovat protinacistické letáky. Před vámi se tak objeví místnost a vy pomocí myši vybíráte ten správný úkryt.

Čas se krátí, tak kam s nimi? Strčit je do šuplíku, nebo snad do květináče? Já je třeba schoval za rám obrazu. Bylo však mi řečeno, že je babička schovala do kamen, neboť všechny obrazy se běžně kontrolovaly. Svou první mezihrou jsem sice nezískal žádnou odměnu, hráč se nicméně touto cestou dozvídá o dalších reáliích té doby.

Ostatní „rychlovky“ jsou zase úplně jiného charakteru. Jednou vybíráte nejbezpečnější cestu pro útěk uprchlice z tábora v Letech, jindy skládáte větu slovo od slova, kterou zdržíte domovní prohlídku. Jedna z mých oblíbených miniher spočívala v sestavení příběhu pomocí po sobě jdoucích obrázkových karet. Různorodost těchto krátkých aktivit zpestřuje všechny rozhovory a dělá hru o něco atraktivnější.


Tmavomodrý svět

Co se musí na hře vyzdvihnout, je její vizuál. Samotné dialogy a kladení otázek působí až dokumentaristickou formou. Naproti vyprávěcí část je kombinace autentických záběru a jakési komiksové výtvarné zkratky. Vše je laděno do černobílého, ale silně působícího stylu. Zajímavý detail je i to, že ve hře jsou všechny fotografie kreslené.

Tímto „retrostylem“ je například nakreslen svatební snímek vašich prarodičů, který je celou dobu přítomný při rozhovoru s babičkou. Nejedná se ovšem jen o fotografie. Když je člověk pozorný, všimne si například jmenovky na dveří, která podlehla stejnému zpracování. Musím říct, že komiksový styl dokáže vtáhnout do děje a stává se silným vypravěčským atributem.

Naproti tomu místy pokulhává kamera. Samotné rozhovory jsou napsané dobře, bohužel se ale kamera tu a tam rozostří nebo je záběr až moc dlouhý, a vy se přistihnete, že přemýšlíte nad tím, kdy už konečně přijde střih.

Herecké výkony se asi nehodí hodnotit, neboť hlavní aktéři jsou senioři a je vidět, že se opravdu snaží. Ano, někdy se přehrává, ale není to nic vážného. Možná mi jen chyběl místy nějaký dropný vtip nebo odlehčení, aby se zbytečně netlačilo pořád na pilu, ale to je otázka vkusu.


Ostře sledované vlaky

Téma druhé světové války se nesmí zapomenout. Musí se stále propírat, a to podle mého názoru již na základních školách. A nejen celkový pohled na věc, ale i to, co důležitého se dělo na našem území. Dost tomu i napomohl minulý rok, který byl poměrně sdílný, co se týče zahraničních filmů z období německé okupace (Anthropoid a HHhH aka Smrtihlav).

Attentat 1942 je dílo, které vlastně ani není hrou, ale edukativním programem, který svým zpracováním i délkou (cca dvě vyučující hodiny dějepisu) dokáže zaujmout a mělo by se stát běžnou součástí výuky. Velkou výhodou je také možnost zvolit si mezi dvěma jazyky, což otevírá vrátka naší historie i do zahraničí.

Attentat 1942 je originální a hlavně důležité dílo. Formou hry se učíte o protektorátní době a tom, že i normální lidé mohli být hrdiny. Škoda jen, že návštěva padesátých let je tak krátká a po dohrání se k tomuto kousku nejspíše nevrátíte.

Klady

  • Vzdělání zábavnou formou
  • Vizuální stránka
  • Originální minihry

Zápory

  • Amatérská kamera
  • Krátká herní doba
8

Super

Adam Dvořák
Hrozně mě baví, když má hra příběh. Z prázdného kosení stovek nepřátel jsem vyrostl v době, kdy jsem si oblékl svoje první dospělácké kalhoty. Mám rád ptáky.