Call of Duty: Infinite Warfare Recenze

Série zamířila do vesmíru. A dobře udělala...

Nejsem fanoušek bezhlavého veřejného pranýřování. Od odhalení prvního traileru ke Call of Duty: Infinite Warfare dostávali vývojáři pořádnou čočku od fanoušků, kteří nemohli překousnout, že se jejich oblíbená série odehrává někde jinde než na plážích Omaha v roce 1944. První ukázka se tak stala jedním z nejnegativněji přijatých videí vůbec. A nebál bych se říct, že do jisté míry nespravedlivě.

Nikomu neupírám názor, že z hlediska settingu letošní „CoDko“ prohrálo souboj Battlefieldem 1, který zvolil kulisy první světové války. I já musím uznat, že mě v tomhle konkurent od EA zaujal asi o něco víc. Věřte nebo ne, kupodivu je ale vesmír v Infinite Warfare jedním z nejpozitivnějších a největších taháků tohoto podzimního blockbusteru. K libosti či nelibosti herní komunity.


Vesmírná odysea

Příběhová kampaň lehce připomíná boj o nezávislost amerických osadníků, akorát zelenavá luka Nového světa nahradí temný vesmír. Lidstvo se v daleké budoucnosti rozhodlo expandovat na Mars poté, co z matičky Země vysáli poslední suroviny. Po několika generacích se ale lidští kolonizátoři na Marsu rozkmotřili se svou rodnou planetou a vyhlásili jí válku. A vy v kůži kapítána Reyese vedete partyzánský odboj s posledními bojeschopnými zálohami, které přežily zákeřný útok během vojenské přehlídky gigantických korábů.

Mars ve hře přebírá poměrně zajímavou roli jakéhosi militantního a totalitního útvaru, který nemilosrdně doráží na pozemšťany – v průběhu celé kampaně cítíte tlak ze strany nepřítele a už v prvních misích vám dojde, že se situace nevyvíjí moc dobře. Poměrně překvapivě na tom ale nemá podíl hlavní záporák v podobě Kita Haringtona, kterého můžete znát jako Jona Snowa z Game of Thrones. Na to, aby pořádně zaujal, nedostal tolik prostoru, jeho známá tvář tudíž ve hře vyzní trošku do prázdna a v hlavě mi neutkvěl žádný moment, v němž by alespoň na chvilku zazářil. Hamiltona jsme si pro jistotu ani nevšimli. Škoda.

Naproti tomu byly vedlejší postavy příjemným překvapením. Byly dobře navržené i napsané a s každou misí po jejich boku jsem si je velice jednoduše oblíbil. Nejvýraznějším kandidátem na kamaráda do deště byl upovídaný android Ethan (nebo spíše ETH.3n), v těsném závěsu mu sekundovala správně přísňácká vojanda Salter. Ačkoliv i v tomto díle zamrzí, že kampaň trvá jen pouhých 6 hodin, dokáže zaujmout a potěšit – příběh bych se nebál zařadit těsně za opěvované série Modern Warfare. Jasně, na Oscara není a spíše jde o hollywoodskou jízdu, ale stojí za to jej prožít.


Radovánky ve stavu beztíže

Tím ale pozitiva ze singleplayeru nekončí. Futurismus jsme si užili už Black Ops 3 a nový díl Call of Duty ho v mnohém recykluje, zároveň jej ale dokázal pozdvihnout do jiných výšin a přidat novou vrstvu hratelnosti. Vesmír je jednoduše hlavním tahákem Infinite Warfare a docela mu sluší, ačkoliv i já jsem skalním fandou bojišť druhé světové války.

A to je možná onen twist, který série tak dlouho potřebovala. Střílení ve stavu beztíže a okolo poletující mrtvoly „Marťanů“ za svitu hvězd je netradiční a neokoukaná zábava (pokud opomineme začátek Call of Duty: Ghosts). Na pevné půdě si užijete i parkourových vylomenin, tu a tam zase sednete do strojů budoucnosti a rozséváte chaos okolo sebe. Arkádovost těmto speciálním misím sedne a přinejmenším ovládání přejde do vašeho ovladače příjemně rychle.

Prostředí se střídá v rozumném tempu a dočkáte se nejen vesmírných přestřelek, ale i bojů na ve futuristických městech, zamrzlých planetách či záškodnických misí na Marsu. Tu a tam se se ocitnete uprostřed bitevní vřavy na palubě obrovských vesmírných plavidel, byť v jejich případě už jde o tradiční akční zážitek bez něčeho nového. O epické scény ale není nouze, ať už tím myslím samotnou první hodinku v Infinite Warfare či závěrečný protiútok na velící stanici Marťanů. Pro drsňáky tu je pak YOLO mód a jeho nemilosrdná obtížnost, kdy jediná kulka znamená jistou smrt.

Škoda, že naopak arzenál budoucnosti už nápaditý není, byť se najde pár zajímavých kousků. Za zmínku stojí snad jen minový „headcrab“, antigravitační granáty a možnost se hacknout do robotického protivníka a způsobit rozruch na druhé straně barikády. Klasické sbírce různých samopalů a útočných pušek roztodivných tvarů tudíž zřejmě nezatleskáte, ale alespoň fungují bez zádrhelů.


Padá multiplayer, něco si přej

K mému překvapení letošní multiplayer v mnoha směrech znatelně pokulhává oproti předešlým dílům. Skoro bych i řekl, že ho autoři bezostyšně převzali z Black Ops 3 a obalili do vesmírného kabátku. Oproti režimu pro jednoho hráče je zcela bez větších inovací a zajímavých twistů, což v porovnání s podzimní konkurencí není dobrá vizitka. Pokud jste ho v posledních dílech oželeli, uděláte to zřejmě i zde.

Překvapilo mě, že jsem se v něm nedočkal žádných vesmírných map, které dělaly ze singleplayeru tak unikátní zážitek. Vlastně jsem tak trochu čekal, že ho vývojáři náležitě využijí a udělají z něho hlavní tahák. Bohužel se tak nestalo a musel jsem se spokojit s pozemními přestřelkami. Přitom si dokážu živě představit mapu s několika antigravitačními oblastmi. V tuto chvíli po mapách akorát lítají věrní fanoušci série s až přehnaně účinnými samopaly, které vystřelují věčně se odrážející kulky a ve skupinách tak vytvářejí smrtící zónu, z níž uteče jen málokdo.

Jasně, i tam hra využívá nových hratelnostních prvků, ale v porovnání právě s Titanfallem, který vyšel relativně nedávno a bez jakýchkoliv hlasitějších fanfár, Call of Duty s parkourem nejde tak do hloubky a pajdá za konkurencí. Přinejmenším wallrunning by potřeboval přesně určit, po kterých zdí lze běhat – tohle vám multiplayer jednoduše neřekne a párkrát jsem zahlédl spolubojovníky, jak marně skáčou na zeď nějaké budovy.

Čili vás v multiplayeru asi nic moc nepřekvapí. Tradičně se dočkáte šestice tříd (včetně robůtka) s customizovatelným arzenálem, čtyř frakcí s vizuálními rozdíly a evergreenové série herních režimů, od Deathmatche po kamuflované variace na Capture the Flag. Je to škoda, vesmír mohl být oním twistem, který by odlišil hratelnost od konkurentů i předešlých dílů série, takhle akorát vidím promarněnou šanci. Hra má tu smůlu, že vyšla chvilku po prvoválečném Battlefieldu 1 a vypiplaném Titanfallu 2, vedle nich totiž působí trestuhodně chudě.


Kooperace a bolestivé technické okénko

Infinite Warfare trošku zachraňuje kooperativní mód se zombie, který sérii doprovází už od prvního Black Ops. Tentokrát se ale dočkal ujetých kulis lunaparku z 80. let, o pestrobarevná světla a outfity nemrtvých tedy nebude rozhodně nouze. Kupodivu to není vůbec na škodu, přestože vizuálně moc nepasuje do seriózního tónu hlavní náplně hry. A to jsem ani nezmínil zombifikovanou verzi Davida Hasselhoffa, který mou myšlenku přesvědčivě potvrzuje.

S partou kamarádů jde o tradičně zábavný masakr mrtvého masa v netradičním prostředí – chvilku hekticky ničíte zástupy nepřátel bez jakékoliv složitějšího taktizování, chvilku zase rozdělujete úkoly mezi jednotlivými členy skupinky a navzájem si kryjete záda. Upřímně jsem víc od kooperativního režimu nečekal a upřímně mi taky naservírovaný obsah bohatě stačí na několik příjemně strávených večerů.

Jedinou překážkou asi bude matchmaking. Během uplynulého týdne recenzování se mi párkrát stalo, že jsem čekal několik minut, než mi hra našla bojeschopné parťáky. A když už jsme se nějak dali dohromady, hra pustila do mapy jen část z nich. Tu a tam se bez jakéhokoliv varování zrušilo lobby, v jeden moment mi hra dokonce spadla. Ačkoliv to není tak hrozné jako u PC verze, kterou sužuje mnohem více technických problémů, konektivitě na PS4 rozhodně zatleskat nemůžu.


I se slušným internetem jsem párkrát narazil na lagy, obzvlášť v hektičtějších přestřelkách. Pro některé hráče může být překážkou i velikost Infinite Warfare – hra zabírá několik desítek GB a s malým HDD v konzoli moc nepochodíte, pakliže na něm bydlí více podobně objemných her.

Technické okénko ale nakonec utnu v pozitivním duchu. Jestli si autoři za něco zaslouží pochvalu, tak rozhodně za zvukovou a grafickou stránku. S vesmírnými scénami umí vykouzlit nádherná panoramata a neméně promakaně vypadají i animace a mimika v cutscénách. Mimo multiplayer jede hra krásně svižně a bez debat jde o nejkrásnější Call of Duty vůbec.

On Infinite Warfare není špatná hra a stále můžeme mluvit o nadprůměrném titulu, ať už se to herní komunitě líbí nebo ne. Speciálně ale tento díl vyšel v hodně špatnou dobu a vedle přímých konkurentů, tedy Battlefieldu 1 a Titanfallu 2, jde o nejslabšího z akční trojice. Mimo skvělou singleplayerovou kampaň toho totiž tolik už nenabídne.

Infinite Warfare je skvělý akční film s prokreslenými postavami a chytře napsaným příběhem. Vesmírné bitvy umí zaujmout a přináší do hratelnosti svěží vítr. Zpět na zem vás ale vrátí multiplayer bez inovací a občasné problémy s konektivitou. Letos je tedy hlavním tahákem singleplayer, případně kooperativní režim, pokud máte parťáky…

Klady

  • Překvapivě zábavná kampaň s několika novinkami
  • Dobře napsaný příběh, zapamatovatelné postavy
  • Zajímavé souboje ve vesmíru
  • Lehce šílená, ale zábavná kooperace
  • Skvělá grafika

Zápory

  • Multiplayer je nemastný a neslaný
  • Technické vředy
  • Tradičně krátká kampaň
7

Fajnovka

Ondrej Resl
Student médií, povaleč, ruská krev a vůbec taková smutná existence, kterou baví hry, pivo a holky. V náhodném pořadí.