Dark Souls 3 Recenze

Ondrej Resl
PC PS4 Xbox One

Zakončení nelítostné RPG série, v níž nám bylo nejvyšší ctí umírat.

Co je pro mě Dark Souls? Titul, v níž každá smrt je jen dalším schůdkem k cíli. Cesta, na níž jsou nepřátele stejně drsní jako bossové o velikosti běžného pražského paneláku. Strastiplné dobrodružství, během něhož jsem zjistil, že kotouly jsou větší spásou než to nejsilnější brnění. A především hra, která mě naučila absolutní pokoře.

Mohl bych pokračovat dále, ale jistě jste si o sérii japonských hardcore RPG udělali svůj obrázek. Dark Souls je obtížná a nelítostná hra, a přestože jsem se s každou pokořenou výzvou cítili o něco silnější, nejbližší potvora, číhající lstivě za rohem, mě první ranou vrátila zpět na zem. Nebo spíš do podsvětí.

Přiznám se, že s druhým dílem jsem neměl tu čest, jedničku ale řadím k pětici nejzásadnějších her mého hráčského života. Ano, Dark Souls mi neřekl vůbec nic o příběhu, většinu herních mechanik nechal bez komentáře a svou obtížností poslal nejednoho pařmena (včetně mě, smrk) brečet do kouta. A přesto jsem si ho společně s miliony dalších hráčů zamiloval. Možná tak moc, že ho ani třetí pokračování nedokázal porazit.


Plamenem v popelavém světě

Plamen slábne. Zase. Tentokrát je ale slabší než kdykoliv předtím a celý svět Dark Souls se ponořil do ticha a šedivého popela. Už v prvních minutách poznáte, že umírá, a ani vás v tom nemusí utvrzovat slabé sluneční paprsky či krákání vran. Zatímco první dva díly Dark Souls vám naznačili konec cyklu, nyní jste přímo jeho svědky.

Coby popelavý nemrtvý, zvaný jako Nerozdmýchaný, se vydáte opět prvotní plamen obnovit. Asi. Hra vám totiž opět neřekne o příběhu vůbec nic a celý příběh si budete domýšlet ze střípků dialogů, okolního prostředí i popisků u předmětů.

Pokud máte předešlé hry od From Software za sebou, budete uchváceni, kolik pomrkávání, referencí a návratů zde najdete. Hra vám opět neřekne, proč se věci mají tak, jak se mají v Dark Souls 3, ale vám je to jedno – v hlavě si skládáte vlastní teorie a každý další nález, potvrzující vaše domněnky, vás napumpují vzrušením jako žádná jiná hra.

Celkově jde z celé hry cítit, že autoři chtěli vzdát svým fanouškům poslední hold a vystříleli svá poslední esa z rukávů. Pokud jste v rámci série zelenáči, přijdete o mnohé. Návrat do Anor Londo s vámi nejspíše ani nepohne a kovář ve Firelink Shrine pro vás nebude nic víc než kovář, nikoliv polobůh, u něhož jste si v jedničce vylepšovali bleskové kopí.

Možná proto bych všem doporučit alespoň dohrát Dark Souls: Prepare to Die Edition, tedy verzi včetně datadisku. Odkazů je v posledním díle ságy spoustu a každé zachycené pomrkávání od vývojářů vás pohladí na duši. Za ten pocit to stojí.

Svět, ačkoliv šedivý, ponurý a pesimistický, umí vykouzlit dech beroucí scenérie. Grafika nepatří mezi nejvypiplanější, přesto jsem se co chvíli zastavoval a koukal do dáli na majestátní hory, špičaté věže tajemných měst i svícemi osvětlené terasy, doufaje, že se tam později podívám. A podíval.


Lesy a horami, chrámy i kobkami

Design úrovní i lokací se opět povedl na jedničku. Prostředí je krásně členité, plná zapamatovatelných a zajímavých míst, přestože není tak různorodé jako u prvního Dark Souls, kde se zeleň střídala se zlatavými barvami Anor Londa či zatuchlými kanály. Všudepřítomná šeď zde ovšem má své opodstatnění.

Zákoutí a nenápadných uliček je zde tolik, že při prvním dohrání zcela určitě nenajdete všechny. Některé vedou k duším, které opět fungují jako měna i zkušenostní body, jindy na konci slepé chodby naleznete kus zbroje či rovnou skryté lokace a bosse.

Hra vám opět neřekne vůbec nic a nechá vás očmuchávat každý centimetr zdi. Každá slepá ulička, koridor či zapomenutá stezka v sobě ukrývá odměnu, rozšíření příběhu či těžký souboj, a ti nejvtíravější si budou opět libovat.

Trošku mě ovšem zamrzela nastavená linearita jednotlivých oblastí a ne tak přirozeně otevřené jako v jedničce. Tam byla jednotlivá místa logicky propojená a z velké části i přístupná od samotného začátku. Rád jsem se v něm ztrácel a hledal nové a nové cesty, jen aby mi hra tvrdou lekcí vysvětlila, že tam nemám ještě co pohledávat.

Ve třetím díle Dark Souls se onen pocit svobody trošičku vytratil. Na druhou stranu linearita likviduje otravný backtracking a úmorné detektivní práci, kam krucinál patří klíč, který právě vypadl z bosse. Zde jsou lokace vesměs poskládané za sebe a přístupné rychlým cestováním přes ohniště.

A mluvě o návratech, první kroky ve znovuobjeveném Anor Londu braly dech. Pohled na město bohů, kde hřejivé paprsky světla nahradila směsice popela a sněhu, mě na chvilku dokázal paralyzovat, a to se mi u hry už hodně dlouho nestalo. Zahrajte si jedničku a teprve pak se vrhněte na Dark Souls 3, pokud chcete zažít něco podobného.


Zhebls

Drsné souboje, drsnější nepřátelé a nejdrsnější bossové. Jestli něco má charakterizovat Dark Souls sérii, tak právě tato svatá trojice. Hra vám málokdy daruje něco zadarmo a ovládnout soubojový systém je základním kamenem k úspěšnému pokoření četných překážek.

Nepřátelé jsou mnohem, ale mnohem mrštnější a častokrát i početnější. Jejich pohyby jsou rychlé a v houfu umí nadělat pořádnou paseku. Jakmile vás obklíčí, můžete se těšit na loading, protože v houfu vás naporcuje i základní protivník, ať už jste na jakékoliv úrovni.

A smiřte se s tím, budete umírat, a to docela často. Smrt zde ovšem není trest, ale mechanika. S každým odchodem do loadovací obrazovky se učíte hrát úsporněji, opatrněji a s rozmyslem.

Zde platí to samé, co v předešlých dílech – pokud nemusíte, nešetřete duše a utrácejte je při každé příležitosti. Nikdy totiž nevíte, co číhá za rohem, a v Dark Souls 3 jsou všechny jednotky obdobně nebezpečné, ať už jde o řadové nepřátele či tuhé bosse.

Na každého platí trošku něco jiného a čistá specializace může být občas problém. Kdybych měl na zádech po celou dobu jen těžký obouručák, značně bych si průchod hrou ztížil. Není ostuda se přizpůsobovat překážkám a mít tak v inventáři více typů zbraní.

Častokrát prostředí nabízí několik berliček jako koridory proti hordě kostlivců, ale spoléhat se na to nedá. Hra vás nutí hrát chytře a trpělivě, lákat jednoho nepřítele po druhém a nenechat nos nahoře, protože vám ho může v okamžiku někdo zlomit.

Třeba fantómové jsou tuzí protivníci. Oproti netvorům disponují dovednostmi, které má i hráč, a se svými kotouly, blokováním a protiúdery dokážou kdekomu pěkně zavařit. Tvoří tak slušnou přípravku na PvP, o kterém se rozvykládám později.


Bossové, malí i ti velcí

Bossové jsou alfou a omegou Dark Souls, kteří mají otestovat, co všechno jste se za danou pasáž naučili. Zde musím ale říct, že cesta k nim bývala častokrát těžší než oni sami, přestože se najdou výjimky jako Pontiff Sulyvahn, Nameless King či Dancer. Ještě doteď z nich mám třasavku.

Šéfové lokací nejsou tak zapamatovatelní jako ti v jedničce. Design není už tak odvážný a občas jsem měl pocit, že nejen ztvárnění, ale i jejich styl boje jsou si sobě až moc podobné. Ale zástup ohnivých mnichů, kulhající princ či obrovský strom s pořádnými „koulemi“ se uměli vrýt do paměti velice dobře.

I u bossů platí, že jsou mnohem mrštnější a provádějí rychlé výpady, které vás nenechají ani na chvilku vydechnout. Víc než kdy jindy se musíte naučit hospodařit se staminou (výdrží) a obrnit se trpělivostí. Každým sekem navíc se vystavujete velkému nebezpečí a některé bossfighty umí být poměrně nepředvídatelné.

Častokrát se dočkáte i několika fází. Tu získají nové schopnosti, tam si zase přivolají zástup parťáků a značně tím posunou obtížnost nahoru. Část bossů musíte pokořit ne úplně tradiční metodou, hledáním správného postupu ovšem častokrát zaplatíte svým životem. Hra vám sice opět nic neřekne, ale jakmile po chvilce sekání zjistíte, že vaše šimráním mečíkem nemá na draka žádný efekt, docvakne vám, že se musíte rozhlédnout po alternativní metodě, jak ho poslal do věčných lovišť.

Zklamáním byl, stejně jako v jedničce, závěrečný boss. Čekal jsem grandiózní finále, ale nedostal jsem ho. S defenzivním přístupem šel o pár chvil později dolů stejně rychle jako Gwyn, jen mě u toho neprovázely melancholické tóny piána.

Je to velká škoda. Když si vzpomenu na Smauga a Ornsteina, Artoriase či vlka Sifa, doslova se mi třásly ruce, když jsem je po více než deseti pokusech konečně poslal žrát hlínu. Spoustu bossů v Dark Souls 3 jsem zvládl buď napoprvé, nebo po třech zhebnutích. Buď mě první díl zocelil natolik, že noví záporáci pro mě již nejsou výzvou, nebo šla obtížnost opravdu dolů.

Někteří minibossové jsou ovšem drsní jako šmirgl. Častokrát měli kolem sebe doprovod, navíc jsou sami o sobě rychlí a každý jejich úder bolí. Nejpamětihodnější protivník z této kategorie? Havel. Zase, a teď nemyslím kraťasového prezidenta. Tento chlapík v překrásném kamenném brnění a obrovským dračím zubem v rukou je zpět a tentokrát se naučil dělat kotouly, které z něho dělají pořádnou vysoce nebezpečného oponenta.


Kuchání, sekání, zapalování – váš denní chléb

Návratů se nedočkali jen notoricky známí protivníci, ale i zbraně a sety brnění. Dočkáte se tak nejen Zweihanderu, Smoughova kladiva či Uchikatany, ale i Artoriova a Ornsteinova zbroje. Přestože z hlediska statistik už nejde o nejlepší kousky, stejně je budete s radostí nosit, pokud jste hráli první díl.

Nejzásadnější novinkou v soubojovém systému jsou speciální bojové styly. Každá třída zbraní v sobě skrývá mocné kombo, přičemž je zcela na vás, zdali jej využijete, nebo budete spoléhat na osvědčenou „hit & run“ taktiku.

Každou ruku můžete osadit nejen zbraněmi, ale i dvěma štíty nebo obouručák doplnit dýkou. Kombinací je opravdu hodně a každá z nich může vyústit v ničivou salvu úderů. Například s obrovskou ohnutou čepelí se točíte jako beyblade a Artoriovým mečem budete moci provádět ikonické salto ve vzduchu, zakončeným mocným seknutím.

Jde o nenásilnou novinku, jež můžete klidně ignorovat, ale byla by škoda nevyužít nově nabytých výhod vašeho arzenálu. Navíc s osvojením bojových stylů si ulehčíte nejen bossfighty, ale časté invaze jiných hráčů.

PvP je zpět a funguje nejlépe za celou sérii. Přestože je Dark Souls 3 především singleplayerová hra, cooperativní multiplayer s nebo proti hráčům je sám o sobě zábavná a adrenalinová záležitost. Občas se u ní i zasmějete, hráči jsou koneckonců jen lidé a častokrát se mi stalo, že někdo zaútočil na můj realm a následně se omylem skutálel ze skály.

Útočící hráče můžete brát jako menší bosse a výzvu, ze které můžete vyjít s chytřejší strategií pro příště, ať už po souboji budete žrát hlínu nebo naopak. Frustrující bývá, když se na vás sesype organizovaná tlupa zabijáků.

Na druhou stranu je zajímavé, že občas hráči počkají, až dobojujete s jedním protivníkem, a vrhnou se na vás, až se doplníte. Kavalírské chování se ale neprojevuje tak často a pro invadera je jednoduše počkat a sundat vás oba.


Technická stránka umírání

Dark Souls 3 nejsou zdaleka dokonalým dílem. Kromě některých bossfightů mě zamrzela kamera. Obzvlášť v menších prostorech nadělá víc neplechy než užitku a místo očekávané berličky občas pošle přímým spojem do hrobu.

Pokud jste byli zvyklí se na protivníky locknout, zde se to mimo bossfighty odnaučte. Nepřátelé chodí rádi v houfu a jsou mnophem mrštnější a mobilnější, tudíž locknutá kamera na neustále kličkujícího nemrtváka častokrát vystaví vaše záda jeho parťákům volně k porcování.

Z příběhového hlediska mě zamrzelo, že jsem ve vedlejších postavách nenašel žádného oblíbence a nezajímal se o jejich osudy. Výjimkou byl snad Siegward of Catarina, cibulový rytíř, jenž osvětlil některé osudy vašich starých známých. Menším mínusem je i uživatelská rozhraní – to zůstalo téměř stejně kostrbaté jako před lety v prvním Dark Souls a práce s inventářem chvilkami bolela.

Po technické stránce jde ale o povedený produkt. Hra běžela plynule (i díky slabší grafice) s vysokými detaily při slušných 50 FPS na sestavě střední třídy. Průser jako u prvního dílu se tedy nekonal. za těch 70 hodin hraní mi Dark Souls 3 spadly jen jednou, a to jsem si způsobil částečně i sám s tunou zapnutých aplikací na pozadí.

Jak jsem řekl, za grafiku hra zřejmě nedostane žádnou medaili, přesto dokáže vykouzlit nádherné scenérie. V temných prostorech se navíc mírně mázlé textury spolehlivě ztratí. Nechal jsem se slyšet, že spousta hráčů měla s výkonem trošku problém, já ovšem na nic nenarazil, tudíž nemůžu za sebe odsoudit z mého pohledu slušnou optimalizaci.

Za to hudba, to je lahoda. Soundtrack je dokonalý, umí vás v litých soubojích orosit potem, v temných koutech vystrašit a při výhledech na vzdálené věže Anor Londa změkčit. Dabing i zvuky obecně jsou na vysoké úrovni a zvukaři se můžou bez obav poplácat po zádech. Odvedli skvělou práci.


Něco končí, něco začíná

Dark Souls 3 je titul, který vás skopne na zem, plivne do ksichtu a následně podá ruku, abyste jej zkusili pokořit znovu. Přesně tak, jak jsme chtěli a doufali, přestože na své cestě k trůnu hardcore RPG několikrát zakopl.

Bossové jsou možná o něco jednodušší, ale na vyšší obtížnosti už umí pořádně potrápit. Škoda, že po technické stránce nejde o vybroušený diamant, skalní fanoušky série ale tyto „drobnosti“ stejně neodradí od koupi. A kdyby ano, prohloupili by.

Dark Souls 3 jsou důstojným zakončením, skvělou rozlučkou pro fanoušky série a umně složený vláček výzev, které stojí za to i přes všechen ten pot a slzy pokořit. Hra vás za píli odmění jako žádná jiná.

Klady

  • Bohatý svět i příběhové pozadí
  • Chytrý level design
  • Nemilosrdná hratelnost, která umí motivovat
  • Téměř dokonalý soubojový systém
  • Různorodost nepřátel
  • Vypiplané PvP

Zápory

  • Nemotorná kamera a lockování
  • A na výjimky slabší bossfighty
  • Dřevnaté rozhraní
9

Nářez

Ondrej Resl
Student médií, povaleč, ruská krev a vůbec taková smutná existence, kterou baví hry, pivo a holky. V náhodném pořadí.

Napsat komentář