For Honor Recenze

Ondrej Resl
PC PS4 Xbox One

K akční řežbě For Honor jsme napsali celkem tři velké články plné dojmů – jeden z GamesComu a dva z uzavřené bety. Štědré zastoupení v naší preview škatulce jednoduše naznačovalo, že jsme na titul od Ubisoftu hodně zvědaví.

Ať už si pročtete jakékoliv naše dojmy z For Honor, nejstarší či nejčerstvější, zjistíte, že hra od samotného začátku trpěla některými technickými nedostatky – především otřesnou konektivitou. A k mému rozčarování jsem zjistil, že tento otravný neduh nezmizel ani v plné verzi.

Nerad začínám recenze jako nějaká nespokojená matka z mimibazaru, která zjistila, že manžovi párkové suši popravdě moc nečvachtá (a mimískovi už vůbec ne), ale je mi For Honor do značné míry líto. Hratelnost je v jádru fantastická, chytrá a odměňující, ale nemáte šanci si ji užít, když vám hra spadne uprostřed souboje.


Prázdná cestička

For Honor je především multiplayerový titul, o kampaň pro jednoho hráče ale ani tak nepřijdete. Ovšem tvrzení Ubisoftu, že singeplayer nabídne plnohodnotný zážitek, navíc srovnatelný s online částí, zní po několika prvních hodinách jen jako prázdná fráze.

Kampaň, v níž se v alternativní minulosti mydlí vikingové, samurajové a rytíři, je totiž nemastná, neslaná a zcela bez jakéhokoliv vyššího smyslu než prostého rubání protivníků, kteří nosí jinou barvu dresů než vy. Pokud jste někdy zavadili o japonské „warriors“ hry, dostanete poměrně dobrý obrázek o tom, jak to na virtuálním bojišti singleplayerového For Honor zhruba vypadá.

Hra se snaží osamělé vlky rozptýlit vkusně vypadajícími kulisami a některými speciálními vsuvkami, jako je třeba honička na koni nebo boj se slonem. Ve výsledku ale stejně skončíte u bezduchého porcování zástupu panáčků bez pudu sebezáchovy. Příběh ani výrazné postavy nehledejte – dialogy plné klišé o válečnické cti a smyslu pro spravedlivost zřejmě nikoho z vás nezvednou ze židle.

Mnohdy vývojáři argumentují tím, že je singleplayerová část přípravkou na ten pravý boj v multiplayeru. Mnohdy se ale hra s více hráči řídí jinými pravidly a podléhá zcela odlišnému tempu. A to je i případ For Honor. Pravá řežba totiž začne až na síti a zabývat se kampaní je z mého pohledu naprostá ztráta času. A už vůbec nemůže být důvodem k zakoupení titulu.


Kamarádi do krvavého deště

Smažte ty smutné ksichty, konečně totiž přichází největší pozitivum For Honor – multiplayer a jeho propracovaný soubojový systém. Možná ten nejlepší, jaký se mi kdy dostal do ruky. Je totiž intuitivní, lehce pochopitelný a zároveň i překvapivě komplexní. Zde vývojáři trefili zlatou žílu, pečlivě ji vytavili a vyrobili nádherný šperk.

Všechny postavy napříč třemi frakcemi umí sérii základních útoků – seknutí, kopnutí, parírování či krytí. Poslední jmenovaný prvek navíc vyžaduje aktivní pozornost hráče – nepřítel může velice rychle měnit směry útoků a vy na ně musíte okamžitě reagovat, pokud nechcete, aby z vás čouhala katana. Dále tu jsou specifické schopnosti postav vikingů, samurajů a rytířů. Samo sebou umí každý z nich trošku něco jiného.

Souboje jsou opravdovou výzvou, zkouškou trpělivosti i soustředěným sledováním všech protivníkových pohybů. Obzvlášť při střetu 1v1 se živým hráčem nabírá napětí na obrátkách. Překvapivé je, jak lehce si vývojáři poradili s ovládáním – na klávesnici i na gamepadu (který upřímně ale preferuju více) se For Honor hraje skvěle a s bezchybnou plynulostí. Což se hodí, protože hráči v multiplayeru nikoho nešetří.

Různorodost postav jednotlivých frakcí si zaslouží velkou pochvalu. Do jisté míry se dá říct, že v tomhle ohledu má For Honor blíže k MOBA hrám. Každý charakter se může chlubit vlastní sbírkou schopností a předností. Ačkoliv se vám většina z nich dostane okamžitě do ruky, bude vám trvat, než se nabízené bijce naučíte ovládat zcela perfektně.

Stejně jako v Dota 2 či League of Legends, i zde je klíčové znát slabiny a přednosti všech nabízených postav a podle nich i hrát. Stejně tak je dobré mít v hlavě repertoár protivníkových schopností. Celá samurajská větev (až na jednoho odolného tlouštíka) spoléhá na rychlost, uhýbání a nečekané výpady, zatímco vikingové (vyjma Berserkera) na hrubou sílu.

Rytíři pak tvoří rozumný střed, poskládaný ze štítonoše, klasického bijce s mečem, hbitého asasína a obrněného halapartníka s nepříjemně velkým dosahem. Vývojáři zkrátka díky správné alchymii herních tříd namixovali pevný základ pro zábavný multiplayer, který… no…


Dáš si duel, nebo čtyřku?

… je dobře zvládnutý alespoň po hratelnostní stránce. Každá mapa, nápadně se podobající té ze singleplayerové kampaně, trošku mění pravidla šarvátky dvou týmů znepřátelených týmů. Chvilku se mydlíte u horkých gejzírů, jindy zase duelujete uvnitř zřícenin typického evropského hradu. Co se týče pestrosti map, není si nač stěžovat.

For Honor nabízí několik herních módů, odlišujících se podle počtu hráčů i cílů na mapě. Nejnapínavější jsou 1v1 duely, ve kterých se můžete zcela soustředit na protivníkovu řeč těla a naplno si užívat důmyslně navržený soubojový systém. Také jde o nejlepší režim, který prověří váš um. (Nebo skill, haha. Pozn. Tran)

Úplným opakem je Dominion, bitva dvou čtyřčlenných týmů na relativně prostorné mapě. Zde se intimita soubojů většinou vytrácí a téměř vždy se ocitnete před početní převahou – nebo naopak. Zkrátka je v tomto módu výhodou chodit přinejmenším ve dvojici a systematicky obsazovat sektory, které generují vítězné bodíky. Nejde o kdovíjak objevný formát, zábavný ovšem rozhodně je a s partou kamarádů to platí hned dvojnásob.

Je to další vrstva hratelnosti, s níž si autoři hezky vyhráli. Tým si můžete namíchat klidně i tak, abyste se navzájem s parťáky doplňovali. Náš setup byl třeba takový, že kolega omračoval nepřátele a já je v kůži rozjařeného vikinga házel do propasti. Nejotravnějším nepřátelským kombem se ukázala dvojice hodně šikovných japonských nobuši, která si nás díky svým naginatám málokdy pustila k tělu.


A teď ty problémy

Strašně rád bych chválil dál a dál, protože z hlediska hratelnosti je For Honor opravdu poctivá a chytrá řezničina. Jenže hra padala. Odpojovala mě nebo kamarády ze zápasů. Sekala se uprostřed souboje, který mohl zvrátit celý match. A jednou nám z jednoho nepochopitelného důvodu připojila člověka, který ani nebyl součástí party, do našeho lobby, načež začala zmatená česko-španělská chvilka poezie.

Otřesná konektivita je zhoubný nádor v těle ubisoftího rytíře, mastný flek na vikingově sekeře a špatně provedená samurajova rituální sebevražda. Děsí mě uvědomění si, že téměř polovinu všech zápasů ve For Honor jsem vlastně nemohl ani dokončit. Mnohdy jsem měl vítězství na dosah, než do toho vstoupila hláška, že se jeden z hráčů z neznámého důvodu odpojil, načež celá hra spadla.

K neuvěření je také fakt, že problémem s připojením trpí nejen PC verze, ale rovněž i obě konzole současné generace. Přitom se o tomto zásadním kiksu vědělo dlouho dopředu, přesněji od první uzavřené bety. Zatímco jsem tehdy akorát mávl rukou s ujištěním, že „takový problém určitě stihnou opravit“, nyní mám chuť opět mávnout rukou – ovšem po tváři vývojářů a s palcátem v dlani.

Co se týče negativ netechnického rázu, kromě bídné singleplayerové kampaně trošku mě znervózňovaly i „kosmetické“ mikrotransakce.


Boj, který mohl dopadnout lépe

For Honor ani nemohl dopadnout mrzutěji. Pokud si odmyslím (ne)příběhovou kampaň, která se ke hře připletla zřejmě omylem, strávil jsem týden se skvěle navrženou akční rubačkou. Jenže neustálé vypadávání připojení, lagování serverů a další technické problémy mi spálily značnou porci nadšení, jakou jsem během porcování nepřátel měl.

V následujících dnech by měl vyjít obrovský patch, který snad opraví většinu zmíněných přešlapů. Pro tuto chvíli je ale For Honor jen „jakž takž dobrý jarní titul“, jenž měl ale potenciál dostat mnohem lichotivější označení. Uvidíme, jak si hra povede za měsíc či dva. Až bude hra bezproblémově fungovat, určitě se rád vrátím na bojiště. Otázka je, jestli to samé udělají i ostatní…

For Honor je jako skvěle vyvážený meč, který ale kovář zapomněl nabrousit a pořádně vyleštit. Souboje jsou intenzivní, propracované a skvěle navržené. Naproti tomu hra trpí otřesnou konektivitou, která zásadním způsobem ničí celou hratelnost.

Klady

  • Perfektně zvládnutý soubojový systém
  • Intuitivní ovládání
  • Napínavý multiplayer (především 1v1)
  • Různorodost postav

Zápory

  • Konektivita je v dezolátním stavu
  • Technické kiksy
  • Nemastná a neslaná kampaň
  • Zárodky mikrotransakcí
6

Dá se

Ondrej Resl
Student médií, povaleč, ruská krev a vůbec taková smutná existence, kterou baví hry, pivo a holky. V náhodném pořadí.