Hry roku 2016: Nejlepší střílečky

Své místo obhájili mechové, řadoví vojáci i pekelníci

Přišel čas bilancovat nad uplynulým rokem! V sérii článků Hry roku 2016 chceme rekapitulovat to nejlepší, co nám herní branže během posledních 12 měsíců přinesla. Dojde i na speciální ocenění i největší loňské přešlapy. 

Loňský rok byl na poli stříleček plný velkých návratů, milých překvapení i mrzutých zklamání. U Homefrontu jsme tak nějak čekali, že vyhoří. Nové Call of Duty: Infinite Warfare naopak velice příjemně překvapil, především v singleplayerové části. Stále ale v porovnání s naší vítěznou pěticí nabídl příliš málo na to, abychom v souvislosti s ním mluvili o jedné z nejlepších stříleček loňska. Upřímně máme mnohem větší radost, že se do žebříčku vlezla i jedna nezávislá hra.

Za zmínku stojí i prosincový Killing Floor 2, který se do seznamu nevlezl jen tak tak. Prehistorický Far Cry Primal a krvavý Shadow Warrior 2 jsme nakonec zařadili do jiných škatulek, jelikož jejich hratelnost stavěla na trošku jiných základech než námi vybraní vítězové. ArmA 3: APEX si urve cenu v české kategorii.

Letošní nabídka prozatím vypadá velice zajímavě. Battlefield si tento rok vezme dovolenou a nahradí ho Star Wars: Battlefront 2, který, doufejme, přijde i s kvalitní singleplayerovou kampaní. Vietnam (Trane, schovej tu mačetu) se možná stane hlavním dějištěm dvou stříleček – u Rising Storm 2 je téma jisté, v případě nového Call of Duty od Sledgehammer Games zatím jde o pouhou spekulaci, která nám v hlavě zní docela sympaticky.


Battlefield 1

Jedna z nejočekávanějších her minulého roku se odvážně vrhla do bojišť první světové války. Návrat do minulosti byl vymodleným přáním nespočtu hráčů, které moderní až futuristické kulisy dávno unavily. Špína a šeď jednoho z největších konfliktů lidské historie působila svěže a neokoukaně, což byl možná důvod, proč se hře dostalo takové popularity už před vydáním a proč nové Call of Duty dostalo od hráčů vynadáno, že radši odcestovalo do vesmíru.

Singleplayerová kampaň příjemně střídala zablácené zákopy západní fronty s písečnými dunami Arabského poloostrova i zasněženými alpskými vrcholky. V roli mladých vojáků jsme prožívali jejich mikropříběhy uvnitř dvouplošníků i houževnatých prvoválečných tanků. Obsah pro jednoho hráče neměla čím urazit, pravá řežba ovšem přišla v multiplayeru. Tam se dostavil nostalgický feeling, který jsme měli naposledy u Battlefieldu 1942, a ačkoliv akčnější verze první světové války některým hráčům nesedla, my se ji nemohli nabažit.


Titanfall 2

Existuje řada velice kvalitních her, kterým se z různých důvodů nedostalo tolik pozornosti. Titanfall 2 mezi nimi bohužel patří, zde byla příčina ovšem více než jasná. Vydat ho mezi silně vymarketovaným Battlefieldem 1 a každoročním evergreenem v podobě nového Call of Duty nám přišla jako byznysová sebevražda – a do jisté míry jsme měli pravdu. Druhý díl akční řežby s mechy přitom měl všechny vlastnosti poctivé hry.

Kampaň pro jednoho hráče překvapila svým „bromance“ příběhem, pestrostí misí i svižnou akcí, měla díky pěšákovi a jeho mechovi hned dvojí dimenzi. Multiplayer se poučil ze všech chyb svého předchůdce a nešetřil frenetickou řežbou, obrovskými titány ani zajímavými herními módy. Po technické stránce nebylo hře moc co vytknout. Fakt nás mrzí, že se Titanfallu 2 i přes velmi pozitivní recenze nedařilo v prodejích, a velký podíl za tenhle neúspěch připisujeme špatně vybranému datu vydání. Kdyby hra vyšla na jaře, zřejmě by se jí dařilo mnohem lépe.


Overwatch

Oznámení multiplayerové střílečky překvapil všechny fanoušky her od Blizzardu. Upřímně se nikomu nedivíme – hráči, kteří více než dvě dekády vyrůstali na jejich špičkových strategiích, ďábelských RPG i stále aktuálním warcraftím MMO, najednou koukali na pixarovsky animovaný filmeček, v němž hlavní roli ztvárnila brýlatá gorila a holčina s přestřeleným britským přízvukem a pěkným zadkem.

Čím blíže se Overwatch blížil vydání, tím rychleji nás opouštěly veškeré obavy, plynoucí ze zcela nové značky. Hra byla (a díky intenzivní péči stále je) perfektně intuitivní, příjemně svižná a nebezpečně návyková, hratelné postavy prokreslené a zábavné. Blizzard věnoval své nové značce maximální péči a Overwatch díky tomu nezůstal ve stínu svých kolegů – naopak pořádně zazářil. Ukázkový destilát skvělých nápadů, osvědčených mechanismů a legendárního „blizzardího“ perfekcionismu.


Superhot

Vždy máme radost, když se do populárních žebříčků propašuje i nezávislá tvorba. Indie scéna je leckdy plodným rodištěm inovací a zajímavých nápadů, což jsou věci, které definovaly střílečku Superhot od polských vývojářů. Od svého oznámení nás nadchla svým unikátním konceptem – čas ve hře plynul jen ve chvíli, když jsme se pohnuli. Na tomhle jednoduchém nápadu postavili autoři celou hratelnost a vytvořili jednu z nejzajímavějších her posledních několik let.

Superhot je každým coulem skvělá taktická střílečka. Takové šachy, ve kterých jsme používali pistoli místo pěšáků. Bez pečlivého plánování a analýzy nepřátel i prostoru jsme se prostě nepohnuli dál. Hra nás naučila přemýšlet a taktizovat a rezignovat na bezhlavé střílení. A verze pro virtuální realitu? Jedinečný zážitek. Nebýt krátké herní doby a nulové znovuhratelnosti, klidně bychom jí nalepili na čelo papírek FPS roku 2016.


DOOM

Už návrat B. J. Blazkowicze v novém Wolfensteinovi nás přesvědčil v tom, že Bethesda umí oživovat staré značky. Platí to i v případě loňského Dooma, na němž vyrůstala většina naší generace hráčů. Reboot série pod taktovkou id Software vyhlíželi fanoušci s velkým očekáváním i  mírnými obavami, jestli dokážou vývojáři podchytit zábavnost legendární FPS. Zklamání se naštěstí nedostavilo a autorům se podařilo vytvořit fantastickou řežbu.

Jestli se nám na novém Doomovi něco líbilo, tak přiznaná retro hratelnost plná frenetického střílení, urvaných končetin a hektolitrů démonické krve – tedy vše, co chybělo sice slušné, ale mnohem pomalejší trojce. Restartované peklo si umělo podržet svižné tempo od začátku do konce, nesnažila se hráče otravovat vloženými stealth misemi, překombinovanými logickými hádankami ani složitou zápletkou. Výsledkem byla akce, která plynula jako voda. A to je podle nás u čistokrevných stříleček nejdůležitější.


V sérii článků Hry roku 2016 vyšlo také:

Nejlepší RPG
Nejlepší strategie
Nejlepší střílečky
Nejlepší adventury
Nejlepší akce
Nejlepší remastery
Nejlepší české hry

 

Zdroj:

Vlastní

Ondřej Chalupa
Student Pražského humanitního gymnázia, amatérský fotograf a videoproducent. Ve volném čase působím také jako moderátor a bavič. Posledních pár let se na mě lepí kytara.

Komentovat příspěvek

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.Požadovaná pole jsou označena *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

*

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.