Kingdom Come: Deliverance Recenze

PC PS4 Xbox One

Pohled na naše dějiny optikou obyčejného člověka, nad kterým bude jásat laik i odborník

S tuzemskými recenzemi na české a slovenské hry je problém. Buď se přehlíží některé vážnější chyby, nebo se naopak hledají i nejmenší nešvary, aby se nenadržovalo. Proto jsem se hodnocení Kingdom Come: Deliverance (KCD) docela bál, když mě (možná díky mému jménu, často se tam řeší dopad říšské německé politiky) vybral šéfredaktor Tran, abych sepsal svůj pohled na nejsledovanější tuzemský digitální výtvor poslední pětiletky či dekády.

Doufám, že můj pohled na první dílo studia Warhorse bude více než nezaujatý, i když hned na začátku jsem nucen házet exkrementy na dům Němce (tolik k nezaujatosti). Ale konec trapného humoru, pojďme se mrknout, jak se KCD hraje.


Dějepisný exkurz

Tvůrci KCD nás ve svém titulu přenesli do luhů a hájů v blízkosti sázavského kláštera v období, kdy jsou Země koruny české krutě zkoušeny v rámci bojů o moc mezi potomky Karla IV. Prvorozený Václav, toho jména čtvrtý, musel už od spoluvlády se svým otcem tušit, že jeho nástupnictví s sebou ponese nejeden složitě řešitelný problém.

Ať už se na Václava díváme jakoukoliv optikou, musíme si totiž uvědomit, že byl během celého držení české (potažmo císařské) koruny srovnáván s Otcem vlasti. Jeho svízelná pozice by možná nebyla tak bezvýchodná, kdyby neměl velmi ambiciózního nevlastního bratra Zikmunda, jenž se nebál použít nejpodlejších praktik, aby se dostal k moci.

V rámci těchto reálií, kdy v roce 1403 Zikmund nechal zajmout Václava IV., se ocitáme ve Stříbrné Skalici v blízkosti řeky Sázavy. Náš hlavní hrdina Jindřich se narodil do rodiny kováře, který se může chlubit bohatou minulostí, užívá si zaslouženého odpočinku v podhradí a jeho největším problémem jsou neplatiči za vyrobené sekery a kladiva.

Jeho syna však pohání mladická nerozvážnost a touha po dobrodružství. Ani neví, jak bude svých přání litovat. Během okamžiku se mu převrátí celý život při útoku Zikmundových Kumánů na opevnění pána Racka Kobyly, k jehož poddaným patří i Jindrova rodina.


Obyčejný člověk

Zapomeňte na to, že se obyčejný kmán stane hrdinou, který bude měnit chod dějin. O tom KCD rozhodně není. Tvůrci se zaměřili spíše na pozici jedince v konzervativně zkostnatělém středověku, v němž vzestup na vrchol společenského žebříčku nebyl snadný, pokud byl vůbec možný. Mně osobně civilní příběh Daniela Vávry vyhovuje, protože na rozdíl od konkurence ukazuje spíše obyčejného kluka vláčeného událostmi, s nimiž se musí chtě nechtě vyrovnat. Však si vzpomeňte na hrdiny prvních dvou Mafií – taky to byli poskoci a poslíčci, kteří se horko těžko dostávali na významnější pozice v podsvětní hierarchii.

Během svého putování Posázavím zjistíte, jak život pomalu plyne. Každá činnost v hardcore RPG titulu, k nimž KCD beze sporu patří, chce svůj čas a nic nejde vyloženě uspěchat. Občasné ústupky (opravdu nemusíte držet hlídku osm hodin na hradbách, můžete místo toho zvolit „netečný“ rychle ubíhající režim) rozhodně neubírají nic na realizaci syrového středověkého zážitku. Mimo vaší hlavní touhy po vykonání vendety, jíž se budete zabývat na základě vaší šikovnosti mezi třiceti až padesáti hodinami, se setkáte s řadou lákadel v podobě vedlejších misí. Jestliže neodoláte a necháte se vtáhnout do honby za poklady, pronásledováním lapků v lese, vyšetřováním vražd a jiným dobrodiním, strávíte výletem do okolí Prahy přes stovku herních hodin.

Scénáře misí přímo lákají k pokusům vyplnit je různými způsoby. Autoři z Warhorse Studios vám dávají volnou ruku, takže můžete využít své výmluvnosti, prohnanosti, plížení, krádeží či nechat promluvit své zbraně. Jen v prologu jsem prožil několik okamžiků, kdy jsem na místním alkoholu holdujícímu vesničanovi učinil několik pokusů, jak se dostat k otcovu zboží. Vůbec toho nelituju, protože jsem si myslel, že mě to připraví na všechny možnosti řešení questů. Nemohl jsem se více mýlit, protože druhým jménem KCD by klidně mohla být „svoboda“. Za příběh a jednotlivé mise se v českém studiu stydět nemusí.


Bez dechu, bez dechu, ženu si to po mechu

Nebojím se tvrdit, že se do české kotliny budete pravidelně vracet. Možná to nebude kvůli kvalitně podanému hlavnímu příběhu, ale spíše okouzlením z nespočetného množství aktivit, jichž se můžete účastnit. Svoboda rozhodování se projeví na každém kroku. Pokud bude váš měšec přetékat groši, nemusíte hnout prstem a veškeré své potřeby necháte zaopatřit hostinské a lazebnice, o zbroj se postarají kováři a neduhy vyléčí apatykář. Handlování s obchodníky o poslední minci jen dokresluje živoucí svět kolem řeky Sázavy.

Jestliže se vám však nedostává dostatek cinkavých penízků, musíte si k nim dopomoci i jinak než plněním úkolů, hrou v kostky či prodejem výbavy poražených nepřátel. Ráčíte-li se nechat vtáhnout do světa mlynářů, v němž se nikdo nebojí nekalých zlodějských praktik, otevřou se vám lákavé možnosti podsvětí. S trochou cviku před vámi nebude žádná kapsa dostatečně hlídaná a truhla bezpečně zamčená.

Zlodějské činnosti jsou zpracovány jednoduchou, ale komplexní minihrou, která vám dá především z počátku dost zabrat. Bez milosti se přiznám, že po třech dnech trénování prolamování zámků jsem se raději dal cestou počestných a spravedlivých. Ovšem pozor, neříkám, že mechanika páčení je špatná, jen natolik náročná (na konzolích dle všeho ještě více), že jsem ji nebyl schopen ovládnout natolik, abych byl spokojen (navíc šperháky jsou sakra drahé).


Pevně nastavená obtížnost KCD totiž pocuchá nervy slabším povahám, protože po celou dobu vyžaduje vaše plné soustředění. Autoři vám nedají nic zadarmo a rozhodně potvrzují, že život ve středověku nebyl žádné peříčko. Naštěstí si sami můžete vybrat, jak se ve v okolí ratajských pevností budete chovat, protože vám nikdo nediktuje řešení předložených úkolů.

Navíc čím častěji budete používat oblíbenou škálu schopností a vlastností, tím se v nich budete více zdokonalovat. Zkrátka přirozený postup dodává životu vrcholného středověku lepší příchuť. Chodíte často pěšky? Zlepšíte si kondičku a zvednete si statistiky v síle a zdraví. Bojujete častěji mečem než palcátem? Asi vás nepřekvapí, že zatímco mávání čepelí bude postupně vypadat jako smrtící balet, tak tupými zbraněmi budete máchat jak vidlák z horní dolní.

Po splnění určitého počtu úrovní jednotlivých činností se vám postupně budou odkrývat hodně zajímavé perky, které ještě více definují postavu. Zapomeňte na to, že je získáte všechny, některé z nich se přímo vylučují. Každý investovaný zkušenostní bodík budete dlouho promýšlet, protože absolutně netušíte, kam vás kroky hrdiny na mapě – o rozloze 16 kilometrů čtverečních – vlastně zavedou.

Pro příklad. Vytvořil jsem si v podstatě lesního muže, kterému se spalo lépe venku, měl zde vojenskou i rétorickou převahu a smrděl na sto honů (mimochodem, hon je středověká jednotka délky). Jaké však bylo mé rozčarování, když jsem musel vyjednávat se šlechtou? Se zlou jsem se potázal a musel aktuální problém řešit jinak.


Na hranici únosnosti

Mimo vlastnosti, jež máte možnost ovlivnit, se objevují základní životní potřeby, které prostě musíte chtě nechtě ukojit. Ustavičná potřeba spánku a jídla, naštěstí není vyvážena neustálou potřebou realizovat vylučovací fázi (až tak reálné to není). Během prvních hodin se naučíte vnímat Jindrovy požadavky natolik, že je budete řešit automaticky i bez soustavného upozorňování.

Spánek je opravdu klíčovou mechanikou KCD. Nejenže se během nočního klidu léčíte, ale po probuzení se vám dosavadní průchod hrou automaticky uloží. A věřte, že zálohu postupu není lehké vytvořit. Kromě pobytu v peřinách můžete ještě využít služeb lazebnic či uklohnit u alchymistického stolku pálenku jménem sejvovice (pozor na závislost!). Samozřejmě se hra uloží během zadání nového úkolu, ale na nějaký rychlý save zapomeňte. Neustále se tak budete bát učinit nerozvážný krok, abyste se nemuseli vracet klidně i hodinu reálného času zpět. Kradení a vylamování zámku metodou pokus-omyl? Ani náhodou!

Někteří hráči také bědují nad krutým váhovým limitem Jindřicha a jeho věrného oře. Jenže Warhorse slibovali realistickou hru, takže si nemůžete s sebou vzít celý pokoj, truhlu, dvě milenky a flašku pálenky k dobru. Pokud se vydáte cestou oplátovaného rytíře, musíte si holt zvyknout na skutečnost, že více věcí do tlumoku nenarvete. Možná že se tvůrcům zželelo věrných pařanů, a proto přijměte s radostí jejich ústupek v podobě sdílených osobních truhel v místě aktuálního odpočinku a možnost uložit komodity do sedlových brašen, i když kůň není ve vaší blízkosti.

Všechny výše uvedené překážky (ukládání, páčení zámků, nosnost) už aktivně řeší moderská komunita. Osobně nevidím v daných směrech žádný větší problém, protože náročné výzvy k KCD zkrátka patří. Není to žádný titul na jedno odpoledne, místo toho se z vás bude snažit vyždímat to nejlepší, co dokážete. Své o tom mohou říci všichni, kteří se již pustili po stopách lapků do hlubokých hvozdů s mečem v ruce.


Čepel jako žiletka

Schválně jsem si totiž téměř na konec textu nechal několik řádků o soubojovém systému. Jedná se o natolik komplexní a novátorskou mechaniku, že rozděluje hráčskou obec na dvě poloviny. Jedni jsou nadšeni, že konečně dostali tak dlouho očekávaný simulátor středověkého šermu s nespočtem variací a možností (For Honor se může jít zahrabat), zatímco druhá strana spektra nadává u každého zkřížení mečů a raději se boji vyhýbá jako čert kříži.

V každém případě vás souboje z pohledu první osoby absolutně vtáhnou. Svou zbraní (meče, palcáty, sekery a další dobové kousky) můžete máchat v pěti směrech, co vám vaše výdrž dovolí. Taktické možnosti doplňuje bodnutí přímo vpřed. Stejnou škálu výpadů můžete čekat od svých protivníků. Zatím to vypadá fajn, tak v čem je háček? Musíte být opravdoví machři, abyste trefili cíl. Nejčastěji promáchnete, případně je vaše rána nemilosrdně vykryta a na vaše odhalené tělo se posype jeden zásah za druhým. Poměrně obtížnou se zdá být také lukostřelba, protože nemůžete očekávat žádná mířidla ani jiné pomůcky. Bude čistě záležet jen na vašem odhadu a praxi.

Unáhlenost se v KCD nenosí a opravdu se připravte na pečlivé studium každého pohybu, který se vám na bojišti stokrát vrátí. Když se nakonec naučíte dokonalé vykrývání či efektní komba, bude pro vás odměnou nejen pokořený nepřítel, ale hlavně osobní zadostiučinění. Protože budete umírat – a to dost často – než přijdete středověkému šermu na chuť.

Můj postoj k boji se postupně vyvíjel a z totální nechuti se nyní stala téměř láska. Po první pěstní potyčce následované několikerým výpraskem od jediného Kumána jsem si říkal, že KCD zmizí z mého disku a nikdy se tam nevrátí. Stačil však „pouhý“ desetihodinový trénink a nakonec jsem si troufl i na tři lapky najednou. S kuráží jsem se hnal do každého boje jako udatný geroj, než jsem potkal prvního rytíře, jenž mě svými finesami a vykrýváním úderů rozsekal ani ne za půl minuty (a co teprve souboj v kapli, vzpomeňte si na mě). Moje ego padlo ještě níž než po startu hry, ale další desetiminutovky cvičení se projevily jako správná volba a mé rytířské já se opět klubalo na svět. Love/hate mechanika v praxi.


Český ráj to na pohled

Tradičně na závěr pojďme shrnout audiovizuální a technický stav projektu. Studio Warhorse nám připravilo cestu časem o šest set let zpátky, což vás donutí hledat čelist pod stolem a u toho soustavně pořizovat jeden screenshot za druhým. Opravdovější ztvárnění české kotliny si v současné době jen těžko dokážu představit. Především scenérie opravdu vyráží dech, ale i modely postav a budov potěší oko vlastence. Absolutní dokonalost přináší lesy při východu slunce, to se musí zažít.

Duše estéta bude pravděpodobně potěšena, protože tvůrci si dali ohromnou práci s vypracováním dobových reálií – stačí návštěva libovolného kostelíčku a nelze než chválit. Kromě zrakových počitků se mohou těšit na svou dávku také vaše uši. Když se z reproduktorů začnou šířit libé melodie symfonického orchestru, zatají se vám dech a budete zasněně sledovat dění na obrazovce. Dokonalé ozvučení krajiny a města doslova uhrane a ani dabing není pozadu (ne, český není, protože by se pravděpodobně neuživil – více o tom v rozhovoru s Danielem Vávrou). Možná se mohla lépe povést synchronizace mluveného slova a pohybu rtů, ale to už zavání hnidopišstvím.

Určitě hledáte část textu o chybách, tak tady ji máte. Největší problém KCD nastává ve chvíli, kdy se začne houfně hýbat větší počet objektů nebo když se řítíte krajinou. V tak velké hře jsme si navykli na bugy, jichž se prostě úplně zbavit nejde, ale v KCD jich najdete ještě o trochu více. Není to žádný velký průšvih, občas se zaseknete o schody, jindy o keř. Párkrát se zasekne postava či se špatně vykreslí jejich model (ale vůbec se to neblíží k děsivostem jako v AC Unity).

Největším nešvarem je na konzolích doskakování objektů – travnatý porost se postupně objevuje na obzoru, lidem naskakují čepice až ve vaší blízkosti a podobné detaily. Osobně jsem ovšem nenarazil za celou dobu na chybu, jež by mi zabránila dokončit úkol, takže bugy jsou spíše kosmetického charakteru. (Kolega, kterému zmizely důležité questové při plnění jednoho úkolu, aktuálně brečí v koutě, pozn. Tran.) Nejrušivěji na mě působil fakt, že během naskriptovaných sekvencí se měnilo oblečení, které měl Jindřich na sobě (má helmu, nemá helmu, opět ji má).


Epilog

Už nyní se pohybujeme na hranici únosnosti délky textu a já bych chtěl ještě napsat tolik detailů. Nezbývá nic jiného, než abyste si je našli sami. KCD se totiž musí zažít, hlavně u tuzemského hráče to hraničí s povinností. Každý si najde svůj šálek čaje – kvalitní příběh a vedlejší questy, přehršel činností (ani si nepamatuju, kdy jsem s radostí plel zahradu), obrovská encyklopedie o životě ve středověku (věnujte jí chvilku a už vás nepustí), novátorský soubojový systém a úchvatný audiovizuál.

Samozřejmě KCD není dokonalý titul, má své mouchy. Určitě se ozvou hlasy o slibech z Kickstarteru (nesplněné se buď řeší, nebo se vysvětlilo, proč je nelze splnit), lovci bugů budou plnit streamy a věční nespokojenci budou poukazovat na to, co by šlo udělat lépe. Z mého pohledu jsou grafické a technické bugy minoritní v takto rozsáhlém světě (leč přihlédnout k nim musím, hlavně na konzolích), náročnost titulu patří k předem plánovanému hardcore zážitku a jinde problém nevidím, protože veškeré mechaniky přispívají k dokreslení doby. A teď mě omluvte, musím jít na procházku s Terezou podél Sázavy.

Dlouho očekávané dílo studia Warhorse, hrdě nesoucí jméno Kingdom Come: Deliverance, rozhodně bude patřit k nejlepším počinům, které se na našem území vytvořily. Skvěle dávkovaný příběh se pere o vaši pozornost s množstvím zábavných vedlejších úkolů a jiných návykových aktivit. Některé možná odradí soubojový systém, náročnost titulu a chyby technického rázu, ale to by byla obrovská škoda. Po prvním pořádném ochutnání se zatouláte v Posázaví na sto hodin, ani nevíte jak.

Klady

  • Příběh z českých dějin
  • Nelineární vedlejší úkoly
  • Obrovská nálož aktivit
  • Vývoj postavy
  • Inovativní soubojový systém (u někoho ovšem významné mínus)
  • Náročnost titulu
  • Audiovizuální zpracování

Zápory

  • Velký počet bugů (ale už nyní je stav mnohem lepší než při launchi)
  • Pro někoho obtížnost, ukládání, soubojový systém, páčení zámků a další záležitosti čpící hardcore přístupem
  • Je třeba mít po ruce něco na uklidnění
8

Super

Jakub Němec
Hraju rád věci, které mají příběh, myšlenku nebo nevšední nápad, nejlépe vše dohromady. Přesto nepohrdnu jakoukoliv dobrou oddychovkou v rámci odpočinku od každodenního stresu, ale onlinovkám se vyhýbám.

Komentovat příspěvek

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.Požadovaná pole jsou označena *

You may use these HTML tags and attributes: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <s> <strike> <strong>

*