Master of Orion Recenze

Třikrát. Přesně třikrát jsem ovládl vesmír v Master of Orion. Chvilku díky technologické vyspělosti, jindy zase díky skvěle fungující ekonomice a navázaným vztahům s emzáky. A nejčastěji jsem všechny jednoduše zničil hrubou silou, jak to měli mí ruští předkové nejradši. Zkrátka a dobře mi znovuzrozená vesmírná strategie uspokojila všechny dobyvačské choutky, které jsem chytl už při stařičkých Galactic Civilization.

Vůbec návrat Master of Orion na herní scénu byl pro spoustu hráčů poměrně překvapivý. Rozhodně nikdo nečekal, že se vydání 4X tahovky ujme Wargaming – dnes již herní gigant, který vdechl život do stovek virtuálních tanků, letadel i lodí. Dost jsem se bál, jak zvládnou vydání ne-free-to-play titulu, zda se nepokusí propašovat do hry mikrotransakce či nějakou levárnu. Houbelec, dámy a pánové. Master of Orion je hrdá krabicová hra, která se nemusí téměř za nic stydět.

Pro ty, co právě vylezli z hlubin jeskyně – Master of Orion je novodobá reinkarnace stařičké strategické série, v níž bylo vaším hlavním úkolem jednoduše ovládnout galaxii. Diplomaticky, technologicky či vojensky, sic po tazích, ale přesně dle vašeho gusta. Nový díl, či spíše restart značky, vás o tyhle kratochvíle neochudí, naopak se ji vývojáři nebáli okořenit o nové prvky a navrch hru překlopili líbivým grafickým kabátkem.


Skywalkerova jedenáctka

Ale zpět na začátek. Ras je k dispozici více než dost a jejich prezentace nemůže nikoho urazit, jen potěšit. A teď nemluvím jen o jejich vizuálu, animacích a slušně napsanému lore, ale i dabingu. Hlas Troye Bakera asi už nikoho nepřekvapí, za to Mark Hamill v podobě ptakocísaře ano. Celkově vzato se Wargaming nebál najmout vskutku hvězdnou sestavu a ve hře se tak krom Luka Skywalkera v důchodu dočkáte i Dwighta Schultze z nového Star Treku, Alana Tudyka z Firefly či Niky Futterman (Zagara, anyone?) ze Starcraftu 2.

Každé z ras se může chlubit unikátními vlastnostmi. Zatímco Lidská republika (a její zlé dvojče Terranský chanát) má v rukávu sadu okoukaných a nijak nepřekvapivých karet, ostatní vesmírné národy jsou na tom o poznání lépe. Například Silicoidi díky svému kamennému tělu mohou přežívat na vulkanických planetách, aniž by se při nadechnutí tamější atmosféry roztavili, robotičtí Meklaři naproti nim zase nemusí řešit potravinovou produkci ani opravy lodí.

Všehovšudy je ve hře jedenáct frakcí, ze kterých můžete vesele vybírat, a pokud by vám i tohle bylo málo, před začátkem tažení si můžete založit vlastní s ručně nastavenými atributy a specialitami, ačkoliv budete muset sáhnout po jednom z připravených vizuálů.

Co mě ale mrzí, je skutečnost, že rozdíly mezi jednotlivými rasami stírají už někdy v půlce jedné hry. Frakční bonusy jsou tím pádem spíše startovním plusem než něčím trvanlivějším a s každou další vyzkoumanou technologií unikátnost hratelných národů postupně mizí. A to se týká i výše zmíněných specialit Silicoidů a Meklarů – dříve nebo později i vaši vědci najdou způsob, jak přežít na vulkanických či toxických planetách. Jediný rozdílný atribut, který rasám tak zůstává, je pak jejich procentuální efektivita v daných odvětvích, což už nezní tak sexy.


V praxi se však ukázalo, že i to stačilo k vybudování aspoň zčásti odlišných stylů hraní. Psioni byli po celou dobu zdrženliví a spíše si po celou dobu syslili v koutu galaxie svou armádu pro případ nouze, Klackoni naproti tomu šli po vzoru starcraftovských Zergů a se svým rojem flotil drtil vše, co mu přišlo do cesty, diplomacie nediplomacie. Tihle hmyzoidi mě mimochodem zničili hned dvakrát i na normální obtížnosti a nezachránily mě ani superzbraně Orionu.

Ve hře jsem narazil i na piráty, kteří z nějakého nepochopitelného důvodu pravidelně útočili na mou vojenskou základnu, hlídající přístup k rodné hroudě. Místo toho, aby si shromáždili obrovskou flotilu a zkusili prorazit mou obranu, vrhali se před má vesmírná děla se dvěma několikanásobně slabšími kocábkami. A dokola, bez nějakého výraznějšího výsledku. Jednoduše byli spíše otravní a hře nepřidávali nic navíc. I vaše počáteční armáda totiž sfoukne tu pirátskou jako mouku ze stolu.

Celkově ale nejsou nepřátelé hloupí a nebojí se vás obklíčit, poštvat proti vám vlastní kolonii či vás zdiskreditovat před zbylými galaktickými frakcemi. Jasně, tu a tam taky provedou něco nelogického. Párkrát přehlédli mé menší flotily a nechali ji, aby se přidala k většímu vojenskému celku, čímž si následnou bitvu značně ztížili. Psioni se zase divili, že jim popravuju špiony, kteří sabotovali mé lodě, a vyhlásili mi hned válku. Přestože jsme byli spolu docela dobří kámoši.

Mluvě o špionech, ti ve hře fungují tragicky. Je to spíš otravný mikromanagement navíc, a ačkoliv se krádež technologií či sabotáž nepřátelských planet hodí, jejich odhalením riskujete diplomatické penalizace. Jak jsem naznačil výše, funguje to i obráceně, kupodivu ale s negativním výsledkem pro vás. Pokud protivníkova špiona místo popravy pustíte na svobodu, stejně se vrátí na jednu z vašich kolonii a bude kout pikle. Usmrcením zase naštvete danou frakci i její spojence. Po třetím rozehrání jsem už na zvědy kašlal a radši ničil nepřítele hrubou silou.


Hledání ztraceného ráje

Pokud zrovna nebojujete nebo nevedete diplomatické kampaně, kolonizujete planety i celé systémy, hezky jednu za druhou, dokud nenarazíte na jinou frakci. Jednotlivé vesmírné hroudy se liší velikostí, enviromentálními podmínkami i zásobami nerostných surovin, což jsou vlastnosti, které rázným způsobem ovlivňují produkci, výzkum i kapacitu dané planety. Vulkanický povrch příliš ras neocení, zato úrodnou zelenavou půdu s mírným podnebím by naopak chtěli všichni.

Je dobré si tedy vytipovat, které planety budete kolonizovat dříve. Časem můžete všechny přetransformovat na gaiu, tedy nejúrodnější formu povrchu ze všech, pokud se dostanete k dané technologii, ale ze začátku se budete spoléhat jen na to, co najdete při průzkumu temného prostoru. Hra vás nutí neustále expandovat a hnát se za těmi nejlepšími místy pro své základny, naopak trestá lenochy, kteří obsadí neúrodnou planetu s toxickým podnebím, výraznými ekonomickými penalizacemi.

Hlídat si musíte totiž hned několik faktorů – produkci jídla, morálku kolonie i míru znečištění, přičemž poslední dvě mají dopad na rychlost výstavby infrastruktury. Balancovat obě složky není tak složité, jakmile ale jednu z nich zanedbáte, můžete výrazně zbrzdit rozvoj dané soustavy, kde se průser stal, a jejich odstranění bývá nákladné a časově náročné. Myslet dopředu není tedy na škodu. S rostoucím počtem planet, upsané vaší říši, se ale správa planet mění ze vzrušujícího budování kolonií na místy úmornou a rutinní práci, při níž vám bude osud menších soustav šumák.


Orion, anomálie a vakuum

Co vám ale šumák nebude, je Orion. Nikoliv čokoládová hvězda, ale bájná planeta s nejbohatším a nejúrodnějším povrchem, o kterou se budete prát s ostatními frakcemi. Není tedy náhodou, že se podle ní jmenuje i hra – v podstatě jde o sekundární cíl vašeho snažení. Kromě nerostného bohatství a božskými životními podmínkami v sobě skrývá i plánky k superzbrani – Hvězdě zkázy – jejíž palebná síla dokáže bez další pomoci zlikvidovat i početnější nepřátelskou flotilu. A ano, umí ničit i celé planety.

Samozřejmě nemůžete jen tak nakráčet na Orion a začít stavět první baráčky. Planetu hlídá obrovský mechanický netvor, jemuž nedělá problém rozstřílet půlku vaší armády na hvězdný prach. Podobných potvor se po galaxii potuluje hned několik, průzkum temného vesmíru tedy není jen o veselém objevování a kolonizování.

I neobytné vesmírné objekty by neměly uniknout vaší pozornosti. Roje asteroidů či plynoví obři jsou slušným startovním zdrojem financí a stavba těžební stanice stojí almužničku. Na krajních uzlech, které slouží dopravní tunel mezi sousedními hvězdnými soustavami, můžete postavit obranné vojenské základny.

Bohužel, tím veškeré vzrušení z cestování širým vesmírem končí. Tu a tam se v prvních tazích objeví anomálie k prozkoumání, ale ty častokrát přinesou jen malý bonus v podobě extra kreditů či nového pracovníka do nejbližšího planetárního systému. To je prostě málo a element překvapení se tak vytratil stejně rychle jako průzkumná loď, kterou jsem poslal do černé díry.

master of orion ship


Krása vesmírných jatek

Vesmírné bitvy mě ale naladily zpět na vlnu pozitiv. Jsou překvapivě akční i taktické zároveň, pokud jim to tedy dovolíte. Je zcela na vás, zda necháte počítač, aby vzal střet do svých rukou, a vy se tak mohli kochat filmovými záběry, nebo naopak převezmete absolutní kontrolu nad celou flotilou. Ačkoliv mají k taktickým možnostem tahových soubojích docela daleko, během bitvy můžete rozdávat jednotlivým lodím rozkazy, určit cíl či nalajnovat útočnou trasu.

Prostoru pro manévrování tak máte k dispozici více než dost a svým způsobem jsem rád, že autoři nakonec nesáhli po tahovém systému. Master of Orion nabízí vybalancovaného hybrida, kdy si bitvu můžete kdykoliv zapausovat a naplánovat další kroky, jak přeměnit nepřátelskou flotilu na doutnající vrak.

Protivníci ale nejsou ani z půlky tak hloupí jako v hlavní dobyvačné kampani. Nebojí se manévrovat a reagovat na vaše pohyby, chránit klíčové lodě či naopak útočit na vaše načaté. Stejnou měrou překvapily i vesmírné potvory. Ti fungují jako „bossové“ z MMORPG – mají vlastní schéma útoků, tunu životů a jejich facky bolí. Vlastně k nim přistupujete jako v raidech – lodě se silnými štíty necháte „tankovat“ a se zbytkem flotily útočíte na slabá místa obludy. Vypadá to neméně epicky jako bitvy o stovkách stíhaček.

mrrshans master of orion


Návrat legendy bez přidaného cukru

Master of Orion rozhodně není špatná hra. Disponuje vším, co by měla každá vesmírná 4X strategie mít, a celkově vsází na jednoduché, intuitivní a lehce stravitelní herní mechanismy. To je ale zároveň jeho největším problémem. Devítka ve výsledném hodnocení unikla MoO mimo jiné i proto, že nedosahuje takové hloubky jako jeho konkurence v podobě Stellaris či starší Galactic Civilizations.

Hra v mnohém nechce jít do hloubky, utéct ze svého komfortní zóny k něčemu komplexnějšímu. Kvůli tomu je hratelnost po několika tazích rutinní, téměř až mechanická, bez překvapení a vzrušení, které jsem zažíval jen na začátku. Svůj podíl na tom má i minimální rozdílnost technologických stromů napříč rasami i bojovými loděmi – ty se liší jen vizuálem.

Na druhou stranu je Master of Orion ideální vstupní branou do 4X žánru pro všechny zelenáče, kterým přišly konkurenční tituly přespříliš složité a zmatečné. MoO zvládá základy explorativních vesmírných strategií na jedničku. Jsem zvědav, jak s hratelností zamíchají mody a DLC balíčky, které by se měly objevit co nevidět. Tato povedená reinkarnace kultovního titulu by si rozhodně další obsah zasloužila.

Master of Orion je povedená reinkarnace kultovního titulu i ideální vstupní brána pro všechny, co se dosud báli ponořit do vesmírných 4X strategií. Hra s přehledem zvládá základy žánru, na druhou stranu se bojí jít mimo svou komfortní zónu ke komplexnějším herním mechanismům.

Klady

  • Jednoduché, přístupné a zábavné mechanismy
  • Pestrý výběr z ras
  • Košatý strom technologií
  • Vesmírné bitvy plné možností
  • Fungující diplomacie

Zápory

  • Jednotlivé herní prvky mohly být hlubší
  • Malé rozdíly mezi frakcemi
  • Občas se podivně chovající AI
8

Super

Ondrej Resl
Student médií, povaleč, ruská krev a vůbec taková smutná existence, kterou baví hry, pivo a holky. V náhodném pořadí.