Overwatch Recenze

Ondrej Resl
PC

Blizzard? Záruka kvality, říkává zástup jejich fanoušků už více dvě desetiletí od prvních Warcraftů, Starcraftů i Diablů. No dobře, ještě předtím měli na kontě závodní hry a povedenou hříčku se třemi jistými vikingy, přesto platí, že se jméno kaliforského studia skloňuje právě díky klikacímu pekelnému RPG, dvojici výborných sci-fi a fantasy strategií a nejúspěšnějšímu MMORPG všech dob.

To je možná důvod, proč mě oznámení Overwatch pár let zpět tak překvapilo. Ta hra byla prostě jiná. Ani RPG, ani strategie, ani fantasy s zelenými orky a démony, ani sci-fi se statnými mariňáky a jednou naštvanou paní s dredy. Akční online FPS jednoduše moc nezapadalo do novodobého portfolia z Blizzardu a i přes fantastický trailer se na něj někteří hráči dívali opatrně.

Jakmile ale přišla beta, všechny obavy odvály pryč a já v ní strávil během několika dní desítky hodin. Ani zde se totiž nevytratila blizzardí zábavnost, přestože by jedovatí hráči podotknout, že jde jen o převlečený Team Fortress 2. Věřte mi, má k tomu dost daleko, a plná verze hry mé tvrzení jen podtrhla.


Cheers luvs

Za mě je docela obtížné zaškatulkovat, čím vlastně Overwatch je, jelikož si bere kus esence z různých žánrů. Tak trošku MOBA s hrdiny a speciálními schopnostmi, tak trochu i ten Team Fortress, místy divoký a nepřehledný jako Unreal Tournament. Je to mix, který ale především dobře funguje.

Na tradiční třídy zapomeňte. Přestože zde najdete čtyři různé škatulky dle zaměření jednotlivých postav, všechny jsou od sebe diametrálně odlišné svými schopnostmi, klady, zápory i samotnou rolí ve hře. Stejně jako v MOBA hrách, není healer jako healer ani tank jako tank.

To ovšem neznamená, že se ve výběru a zkoušení všech dvou desítek charakterů vyloženě topit. Do jednoho jsou dobře ovladatelné a lehce osvojitelné, leckdy stačí jeden jediný zápas, abyste se s danými „šampióny“ sžili. Jasně, k jejich dokonalému ovládnutí vede mnohem delší a bolestivější cesta, pro zelenáče v žánru je ale přístupnost a skvělá ovladatelnost Overwatch jedině velkým plusem.

Designově postavy lahodí oku a není těžké si najít svého oblíbence. Že se všichni z nich mohou chlubit i bohatým příběhovým pozadím (a Tracer i svým pozadím), je jen takový bonus, a fantastické miniseriály jsou důkazem blizzardího smyslu pro detail. Tracer se dá považovat za maskota hry, překvapivě ale patří k obtížnějším postavám, co se týče jejích soubojových mechanik, a jakmile se v rukou nezkušeného hráče dostane příliš blízko k houževnatějšímu protivníkovi, leckdy po ní o pár vteřin později zbude jen šmouha na zemi.

Rubačkaři si budou zase vychvalovat Genjiho, takového futuristického nanosamuraje s vražednou katanou, který se nebojí souboje tělo na tělo. Reaper se dvěma brokovnicemi potěší hráče s otřesnou muškou, naproti tomu si ostrostřelci užijí Hanza a jeho smrtelného luku.


Multikulturní tým není zlo

S útočnými třídami nezačínám náhodou, v drtivé většině her jsou první, koho si hráči vyberou, podcenit ale skladbu týmu a opomenutí podpůrných a tankovacích „povolání“ častokrát vyústí v rychlou porážku. Přitom jsou stejně dobře hratelné a neméně zábavné.

A taky jsou o fous různorodější, jelikož jejich cílem není pouze nahánět killy. Tanci a obranáři nicméně patří k nemalým bijcům a nezřídka uměli překonat útočné classy jak v udíleném zranění, tak počtu zadupaných protivníků. Ani zde se nemusíte bát, že by se tanci hráli všichni stejně a lišili se pouze v designu.

Defenzivní charaktery mají k těm útočným asi nejblíže, vlastně bych si dovolil tvrdit, že se jejich role značně stírají. Výjimkou jsou snad Torbjörn, stavící skvělé obranné věžičky, a všemi proklínaný Bastion – robůtek, který se může přetransformovat na nehybnou kulometnou věž a rozsévat 1000 pekel za minutu. Tihle dva, když se sejdou na jedné straně mapy, dokážou s dobře sehraným týmem vytvořit neprostupný val.

Z tanků je Roadhog nepříjemně houževnatý a nebezpečný prasák v plynové masce a hákem na přitahování neopatrných protivníků i ideální lovec slabých cílů. Reinhard toho taky hodně ustojí, důležitý je ovšem díky svému štítu, za kterým se většinou schovává celý jeho tým. Slečinka Dr. Va je zase křehká jak lázeňské oplatky, ovšem ve svém pojízdném robotovi častokrát odchází z bojiště jako poslední.

Supporti na závěr tvoří základní položku týmu. Mercy je sice papír, ale dokáže udržet tanka a jiné silné postavy na nohou až pekelně dlouho. V nouzi navíc může spoluhráče oživit se svou ultimátkou a okamžitě je vrátit na bojiště, což je jeden z nejčastějších momentů, kdy se misky vah převážily na její stranu. Lúcio svou mobilitou a rychlými plošnými healy umí zase podrží stejně rychlé spolubojovníky, Zenyatta neléčí naopak vůbec a místo toho se spoléhá na štíty a buffy, které umí neméně potrápit protivníky.


RYUU GA WAGA TEKI WO KURAU!

Mluvě o ultimátních schopnostech, fungují zde podobně jako v MOBA hrách. Každý postava disponuje souborem abilit, útočných, obranných či podpůrných, přičemž se jim během zápasu nabíjí ta nejsilnější. V závislosti na vaší úspěšnosti a aktivitě během zápasu se k ní můžete dostat poměrně rychle a rovnou otočit průběh prvních přestřelek.

A vězte, že zvratů si ve zhruba patnáctiminutových zápasech užijete dosyta. Na rozdíl od MOBA her si totiž můžete postavy měnit během zápasu bez jakéhokoliv omezení. Znamená to dvě věci – jednak můžete pružně reagovat situaci na mapě i sestavu nepřítele (a naopak), jednak se můžete přizpůsobit i podle zbytku týmu a doplnit jej chybějící třídou, najdete-li tvrdohlavé spoluhráče.

Což je, dle mého názoru, fantastický prvek. Nejenže se hráč vyhne hádkám, proč si jeho parťáci vzali na zápas tu či onu postavu, díky tomu navíc každá hra vypadá úplně jinak. Téměř vždy na konci končíte s někým jiným, s kým jste naopak začínali, a celá alchymie hry spočívá v neustálém obměňování týmu podle toho, co si situace zrovna vyžádá.

Důraz na týmovou spolupráci je zde tedy více než zřejmý a se správnou partou kamarádů si užijete fantastický zážitek. Ono i náhodní spoluhráči si po pár prvních hodinách uvědomí, že osamělí vlci toho zde nesvedou, a nebojí se proto komunikovat se zbytkem skupiny. V žádné jiné hře jsem se nedočkal takové míry zdravé kooperace s cizími lidmi jako právě zde, tudíž klobouky dolů a líbejte Blizzardům nohy.

Overwatch navíc skvěle potlačuje „negativní statistiky“, které by rozptylovaly spoluhráče. Honba za killy není tak urputná jako v MOBA hrách a hádky o ně zde prakticky neexistují. Stejně tak nikdo neřeší, kolikrát vás poslali nepřátelé žrát hlínu. Jediná chvíle, kdy můžete bušit do prsou, přijde až po zápase v souhrnné tabulce, do té doby většinou taháte za jedno lano a plníte úkoly.

Teda, skoro vždy. Občas jsem narazil na hráče, který tvrdohlavě hrál jednu a tu samou postavu a odmítal se přizpůsobit situaci, případně kadil na cíle zápasu a lovil nepřátele, zatímco se zbytek týmu snažil vyhrát zápas. Dost tomu pomáhá i fakt, že si hru musíte koupit. Já jsem navíc recenzoval PS4 verzi, sólisté tedy pro mě byli naštěstí spíše vzácností.


Tryhardování po celém světě

Diverzita si sáhla i na samotná bojiště, stylizovaná podle reálných či fiktivních měst po celém světě, od majestátního Nepálu po japonskou Hanamuru. Tím ale různorodost map ani zdaleka nekončí a je na místě pochválit designéry za všechny plošinky, úzké koridory i široká prostranství, křivolaké uličky i prostorná náměstíčka.

Znalost map je jednou z dlaždiček na chodníku úspěchu. Obzvlášť obranné charaktery jako Torbjörn nebo Bastion musí znát každé zákoutí, kde se dají dobře odrážet nepřátelé – a vězte, že dobře umístěná kulometná věž dokáže protivníkům postup citelně zaškrtit.

Map je dohromady dvanáct, přičemž jsou dále rozděleny do několika škatulek podle módů. Těch ovšem není moc a v základní hře se budete muset spokojit s pouhými třemi. Samotné nejsou nikterak originální, vesměs jde jen o variace na escortovací a attack / defend the point režimy (případně kombinace obojího), známé z nespočtu podobných stříleček. Neznamená to však, že by nebavily, to ani náhodou.

Tento fakt ale nemůžu přičítat mapám či režimům jako takovým jako spíše skvěle namíchaným a fungujícím postavám. Prozatím si myslím, že herních módů je v Overwatch v tuto chvíli docela málo, aspoň s přihlédnutím na cenovku, rozhodně bych se ale nebál, že by Blizzard nepřidával další obsah do hry. Ať už jste hráli Hearthstone, Heroes of the Storm či jakoukoliv jinou novější hru z jejich portfolia, tušíte, že se Overwatch dočká dlouhodobé podpory a tuny obsahu – a zřejmě zdarma.

Výtku si podle mě zaslouží i krabičky s lootem. Všeho všudy jde o ryze kosmetické doplňky, kromě skinů ale nic moc zajímavého neočekávejte. Motivace se hnát za lootem je tím trošku zazděná, na druhou stranu jsem rád, že mě hra nenutí do ní tlačit další bankovky, jelikož nemluvíme o Free 2 Play titulu.


A přece to jede

Po technické stránce není hře co vytknout. Stylizovaná „pixarová“ laděná grafika lahodí oku. Overwatch na mé PS4 běžela nádherně bez jakýchkoliv problémů a nezaznamenal jsem jediný propad snímků ani zpomalení při těch nejnáročnějších přestřelkách, kde barvy a efekty lítaly všemi stranami. Optimalizace na jedničku.

Stejně budu mluvit o konektivitě. Do zápasů jsme se dostával poměrně rychle a servery jely více než spolehlivě. Matchmaking je navíc oproštěný od složitějšího filtrování hráčů podle úrovní (ty tu nehrají takovou roli), spoluhráče jsem nacházel takřka do minuty i na PS4, kde podobné střílečky nemají takovou tradici jako na PC.

Zvuk taktéž není složka, na kterou bych si mohl stěžovat. Při přestřelkách nabírá hudba na správném tempu, ústřední melodie v Player of the Game umí pohladit na duši (a to platí dvakrát tolik, pokud jste tím šťastlivcem vy). Ani zde neudělal Blizzard sebemenší přešlap.


The cavalry is here!

Po více než 17 letech přišel Blizzard s novou značkou a zpestřil své portfolio o úplně nový žánr. Ano, vedle zbylých franšíz vypadá Overwatch poněkud nepatřičně, ale to by vás mělo trápit ze všeho nejméně. Jde o neméně kvalitní titul a ani čím dál početnější konkurence v podobě Battleborne či Lawbreakers zřejmě neotřese jeho pozici na trhu.

Balanc mezi jednotlivými pestrými postavami i herními prvky je za mě hlavním tahákem hry, jen škoda, že Overwatch nepřišel za plnou cenu i s dalšími herními módy. Těch by se měl dočkat snad v nejbližší době, nezbývá tedy nic jiného než čekat. Jediný mínusový bodík ale není důvod, proč byste si měli nechat Overwatch ujít.

Overwatch splnil vše, co slíbil, a přinesl fantastickou mutliplayerovou akci s pestrými postavami, svěžími nápady a skvělým technickým zpracováním. Jedinou pihou na kráse je snad jen skromnější nabídka herních režimů. Blizzard ovšem není firma, která by nechala svou hru bez podpory. Berte a hrajte, je to vynikající kousek.

SOUTĚŽ O HERNÍ MYŠ A DALŠÍ CENY NA MOTIVY HRY NAJDETE ZDE

Klady

  • Návyková hratelnost
  • Vybalancované a nápadité postavy
  • Jednoduché k osvojení, těžké k ovládnutí
  • Skvělá optimalizace

Zápory

  • Prozatím jen pár modů
  • Nemotivující odměny a loot
9

Nářez

Ondrej Resl
Student médií, povaleč, ruská krev a vůbec taková smutná existence, kterou baví hry, pivo a holky. V náhodném pořadí.