Reportáž: Vyzkoušeli jsme si Nintendo Switch – a příjemně překvapil

Strávili jsme čtyři hodiny ve společnosti nové konzole od Nintenda

Než přijde slovo na Nintendo Switch, chtěl bych si udělat malý výlet do minulosti. Pár týdnů nazpět jsem si otevřel starší číslo časopisu Score, ve kterém se psalo o konzoli Wii U. Redaktoři v něm rozhodně nešetřili chválou – zaujal je zajímavý koncept a potěšil i line-up, plný japonských exkluzivit i velkých titulů od EA či Ubisoftu. Predikce byly tedy poměrně růžové a počítalo se s velkým úspěchem.

Konzole ale i přes veškerou snahu Nintenda nakonec nedopadla moc slavně. Rozhodně se nedočkala takového boomu jako v případě svého předchůdce. Tudíž chápu určitou skepsi okolo konzole Nintendo Switch. Zprávy o velikosti paměti, zpoplatněných online službách či samotný fakt, že konzole nebude tak výkonná jako konkurenční PS4 či XONE, tyto postoje značně posilují.

Doufám, že jakmile přijde Skyrim, Fire Emblem či Stardew Valley, dostane se konzole i do hledáčku širšího hráčského publika. Nálož her při vydání v tuto chvíli ale zaujme především skalní fanoušky japonského vydavatele, kteří mají o poznání odlišnější apetit než zbytek hráčstva – a i ti přistupují k line-upu opatrně.

Nintendo Switch jednoduše nemá lehkou startovní pozici a i já jsem z počátečního nadšení z konzole pomalu vystřízlivěl. Skoro bych řekl, že jsem hybridnímu přístroji už tolik nevěřil. O to víc jsem vděčný za možnost si Nintendo Switch vyzkoušet hezky naživo – vrátil se mi optimismus ke konzoli a navrch jsem se dočkal řady příjemných překvapení.

V Kongresovém centru na Vyšehradě bylo k dispozici 30 konzolí v několika přednastavených režimech. Nešlo s nimi sice nijak manipulovat a vyzkoušet si tak přichycování droboučkých Joy-conů, jako demonstrace variability Nintenda Switch to ale bohatě stačilo. Rovnou můžu říct, že se konzole drží i ovládá velice příjemně a komfortně, ať už trčela v doku či v mých malých asijských prackách.

Překvapily i miniaturní Joy-cony, které jde připojit jak k tabletové části konzole, tak ke gripu – v obou případech se přístroj držel dobře, byť si dokážu představit, že větší ruce budou s samotnými Joy-cony obtíže. Konzole je samozřejmě o něco těžší, ne tolik jako robustnější desetipalcové tablety od Lenova, ale jestli jste měli někdy problém s držením Nintenda 3DS XL, možná dáte potom přednost Nintendu Switch v doku.

Velký palec nahoru si zaslouží gamepad, který půjde dokoupit samostatně. Ergonomicky skvěle sedl do ruky. Dle slov promotérů vydrží i 40 hodin na jedno nabití, což je na poměry svých konkurentů štědrá cifra. Navíc půjde připojit k PC, tudíž se může stát slušnou alternativou pro ty, kteří ovladačům konzolí od Sony a Microsoftu nemohou přijít na chuť.

Hraní na samotných maličkých Joy-conech, tedy bez gripu a tabletu, není ani zdaleka tak pohodlné a nedokážu si představit, že bych na něm hrál větší a složitější hry. Majitelé velkých rukou budou mít s miniaturními tlačítky zřejmě problémy. Rozhodně o Joy-conech nejde mluvit jako o zcela plnohodnotných ovladačích, přestože si s nimi v nouzi vystačíte. Skrývají v sobě ale milé překvapení – HD Rumble, který si s vibracemi hraje na úplně jiné úrovni než třeba ovladač od nového Xboxu.

Jeho přednosti krásně demonstrovala jedna z miniher 1-2 Switch, v níž jsem měl odhadnout, kolik kuliček se nachází uvnitř malé dřevěné krabičky. Nakláněním Joy-conu se kuličky překutálely z jedné strany na druhou – a věřte nebo ne, HD Rumble uměl perfektně simulovat pocit, jak do sebe narážela jednotlivá tělíska, a nečinil mi žádný problém spočítat kuličky jednu po druhé. Zní to jako drobnůstka, ale za mě jde o velice zajímavou technologii.

PC hráčům se podobné pocity špatně vysvětlovaly už u gamepadů pro X360, které v řadě her pracovaly s vibracemi – je to element, který klávesnice nebo myš jednoduše nezprostředkuje, a Nintendo jej chce dotáhnout zase o úroveň výše. Trošku mě mrzí, že jsem neměl možnost vyzkoušet další minihry, které HD Rumble využívají, a zároveň se bojím, že těch her v budoucnu tolik nakonec nebude. Jak jsem řekl výše, většina hráčů dá přednost gamepadu nebo Joy-conům nasazeným na tabletu či gripu.

Tabletový režim jsem si vyzkoušel u Splatoonu 2 a nové Zeldy. První jmenovaná hra naplno využívala gyroskop uvnitř přístroje stejně jako její předchůdce na Wii U, zde se tedy žádné překvapení nekonalo a hra se ovládala pohodlně jak v tabletovém, tak televizním režimu. Splatoon 2 jednoduše šel na jistotu a nabídl stejně svižnou zábavu jako na předchozí generaci Nintendo konzolí.

V případě Zeldy jsem se zaměřil na přepínání mezi jednotlivými režimy – po vyndání tabletu z doku stačilo potvrdit změnu několika tlačítky a mohl jsem vesele pokračovat tam, kde jsem v Zeldě skončil. Zde Nintendo splnilo veškeré své sliby beze zbytku, ačkoliv jsem si všiml, že na velké obrazovce šly na hře vidět drobné zoubky, některé textury naskakovaly se zpožděním a občas spadla i její plynulost – nic z toho jsem v tabletovém režimu naštěstí nezaznamenal. Snad byly tyto škraloupky jen záležitostí prezentované demoverze.

Možná stojí za zmínku postřeh, že se tablet u žádné hry vůbec nepřehříval, přestože se přinejmenším u Zeldy musel pořádně zapotit. Co se týče technických specifikací, i zde byly vnitřnosti Nintenda Switch zahaleny hustou mlhou. S konzolí jsem nemohl tolik manipulovat, tudíž zatím nemůžu zhodnotit bytelnost konstrukce ani kvalitu a odolnost displeje. Menu, responsivitu dotykové obrazovky a další technické prvky omrkneme v redakci, až nám Nintendo Switch přistane na stůl.

Na finální soudy soudy je stále příliš brzo. Potřebuju s konzolí strávit mnohem více času než pár hodin, ideálně v přítomnosti plnohodnotných her, nikoliv série drobných srandiček. Z Kongresáku jsem ale odcházel pozitivně naladěný – nakonec Nintendo Switch asi nebude pr*ser. Rozhodně mu fandím, přestože mi stále nejde do hlavy, proč jej Nintendo prezentuje jako plnohodnotnou domácí konzoli – hlavní sílu Switche vidím v jeho variabilitě a mobilitě, které může PS4 a XONE závidět. Z technického hlediska jde o skvělý přístroj, nehledě na slabší vnitřnosti.

Hrát AAA tituly na cestách i v posteli? Možnost, kterou provařila PS Vita, nyní může být díky Nintendu Switch znovu trendy. Najednou nemáte v ruce osekané porty, ale plnohodnotné velké hry, které můžete hrát kdekoliv.

O roli Switche jako „party konzole“ nemám žádné starosti. Třebaže 1-2 Switch nepovažuju za plnohodnotný titul (upřímně bych jej radši viděl v nějakém balíčku i s konzolí), na večerní seance s přáteli nabízí slušnou porci zábavy. I samotná skladba prvních titulů pro Switch s tím počítá – Mario Kart, Just Dance i Street Fighter nejsou kousky, které byste hráli sami. Jen cena by mohla být o něco nižší.

Obavy plynou především z nedostatku opravdu velkých herních taháků. Nové Zeldě nemám důvod nevěřit a Splatoon 2 i Mario Kart na Switch vsázejí na tradiční hratelnost, jež nemá šanci urazit. I přes jejich sloní výdrž ovšem pochybuju, že tato svatá trojice bude stačit k jednoznačnému úspěchu konzole, a pokud chce Nintendo oslnit, musí vyrukovat se zajímavějším line-upem.

Osobně mám v hledáčku Skyrim, Fire Emblem a Stardew Valley, ty ale vyjdou dlouho po vydání konzole. Handheldy Nintendo DS a 3DS přežily svou konkurenci díky tomu, že místo výkonu vsadily na exkluzivní a zábavné tituly, kterých je k dnešnímu dni tuny. O to víc mě překvapuje, jak chudě vypadá letošní sestava her. Uvidíme, jak si konzole povede v prvních měsících. Našemu přísnému testování neunikne.

Nintendo Switch vyjde 3. března společně s The Legend of Zelda: Breath of the Wild a několika dalšími hrami, kterým bych chtěl věnovat samostatný článek. Dojmy z prezentovaných titulů vydám zítra.

Zdroj:

Vlastní

Viet Tran
Editor in chief portálu SkillZone.cz, weeaboo, Moravák a Asiat v jednom exkluzivním balení, oběť záchvatů kreativity a grafomanství. A prokrastinace. E-mail: tran@skillzone.cz, Twitter: @MarekTV. Blog (zatím neaktivní): Tranuju.cz