Vampyr Recenze

Příchod Vampyra byl poměrně nečekaný. Francouzské studio Dontnod si po zaškobrtnutí zvaném Remember Me vybojovalo svou pozici na výslunní s adventurou Life is Strange. Pochopitelně jsme proto očekávali, že se po puberťáckém zápasení se životem dočkáme podobného nášupu. Druhá sezóna je ale teprve na začátku vývoje (a odbočku Before the Storm vytvořili Američané), takže jsme se mezitím vydali do ponurého Londýna minulého století.

Tematicky může anglický upír působit jako úplný opak modrovlasé teenagerky, avšak ve skutečnosti toho mají překvapivě dost společného. Vampyr totiž od předešlých her francouzského studia zdědil více, než se na první pohled zdá. A platí to jak pro jejich přednosti, tak pro na první pohled znatelné nešvary, kterých se bohužel nevyhnul.


Upíři v Londýně

Nejlepší bude začít s kladnými aspekty. Těm jasně kraluje atmosféra poválečného Londýna roku 1918. Dontnod mají s tvorbou prostředí bohaté zkušenosti, procházky po nočních ulicích tak působí depresivně a především na začátku příběhu patřičně děsivě. Přeci jen v temných zákoutích číhá dost nebezpečných stvoření i pro naši čerstvě nemrtvou maličkost.

Design hraje do karet i příběhu. Hlavním hrdinou je doktor Jonathan Reid, který se vrací ze stále probíhající první světové války. A zatímco z francouzských zákopů unikl bez úhony, v Anglii se po nečekaném hryznutí hned promění v upíra, kterého kromě boje s epidemií španělské chřipky a invazí nemrtvých čeká i duel se sebou samotným.

Právě nadpřirozené postavy vývojáři rozdělili do vlastních škatulek a folklor krásně propracovali. Vedle klasických upírů á la Stmívání se objeví pořádné obludy, v mnoha případech s nepříjemnými mutacemi a zvířecím chováním. Evoluci prostě neporoučíte.

Z designu světa a dungeonů je cítit stará škola. Na každé místo vedou většinou dvě cesty, otevřená však bývá vždy jen jedna. Hráčům tedy nezbývá nic jiného, než aby se tou první probojovali a dveře ke zkratce si otevřeli z druhé strany. Otevřený svět díky tomu nemusí se zaobírat neviditelnými zdmi.


Interview s nudným upírem

Doktor Reid je kupodivu slušný suchar – za celých 20 hodin bohužel neprojevil ani špetku humoru nebo charismatu. Občas se navíc chová stupidně a ptá se na otázky, které mu před pěti minutami jasně vysvětlila jiná postava. Vývojáři mu nejspíše chtěli vytvořit čistý štít a skrze něj měl promlouvat přímo hráč a jeho činy. Ve výsledku na něj ale zapomenete pár vteřin po vypnutí hry a během hraní vás bude spíše štvát.

Je to škoda, zbytek ansámblu disponuje přinejmenším zajímavou osobností. Hodně tím pomáhá příběhu, který především v pasážích s rodinnými problémy doktora Reida kolísá. Naštěstí se většina kampaně odehrává na pochmurných ulicích s cizinci a některé výstřední postavy – jako je prodavač s úchylkou na jídlo – dokážou pořádně zabavit.

Většina vedlejších postav má pro doktora připravena vedlejší úkoly. Podobně jako u třetího Zaklínače stojí na příběhu, nikdy tak nesestoupí k rutině „seber 15 krysích ocasů a pak se vrať“. Nejde sice o rozsáhlá vyšetřování nebo epická hledání pánviček pro babičky, tu a tam se však najdou povedené minizápletky, které umí umně odtáhnout od hlavní dějové linky. 


Co děláme v temnotách

Protiváhou k příběhu je soubojový systém. V něm vývojáři hodně opisovali opět u Zaklínače a do jisté míry i Dark Souls. Bijete se většinou hezky na blízko, chvilkami si můžete noční rvačku zpestřit střelnými zbraněmi nebo upířími schopnostmi. Pouliční šarvátky jsou poměrně tuhé, ale nikdy nepřejdou do neférové záležitosti.

Za různorodost nepřátel se vývojáři rozhodně stydět nemusí. Lovci upírů mají pestrý arsenál a souboje s jejich většími skupinkami dají hlavně ze začátku pořádně zabrat. Postupně se častěji objevují nemrtví v mnoha vlastních podobách, jen místo kuší a pochodní se vás snaží umlátit teleportací a vysát krev do posledního hemoglobinu.

Po celou dobu hraní ale soubojový systém působí dojmem, že se k adventurnímu vyslýchání civilistů a prozkoumávání depresivního Londýna moc nehodí. Stejně působí i velmi skromná výbava doktora Reida. Zbraní a schopností máte pomálu a najednou můžete použít jen pár, což na košatosti soubojů rozhodně nepřidává. Od RPG bychom očekávali o něco víc.


Slasti a strasti nemrtvých

Se schopnostmi přímo souvisí i vedlejší postavy. Ty najdete rozseté po čtyřech londýnských čtvrtích, přičemž každá městská část má vlastní měřítko aktuálního stavu. Nové triky si náš doktor kupuje za zkušenosti, které získává skrze rozhovory, souboje nebo konzumací lidských obětí. A právě poslední způsob je ten nejrychlejší a nejefektivnější.

Zabít můžete téměř každou postavu na mapě, pokud jste dostatečně postoupili v příběhu – hned ze začátku tak celý Londýn vyvraždit nejde. Zisk zkušeností není úplně přímočarý, o obětech je vždy potřeba zjistit co nejvíce informací pomocí rozhovorů, čtením deníků nebo špehováním. Kvalita jejich krve se tím znatelně zvýší a k nákupu schopností poté dostanete řádný bonus.

Vývojáři před vydáním slibovali, že každá smrt bude mít na každou čtvrť dopad. Do jisté míry měli pravdu, po zabití nevinného cíle se sníží zdraví dané části města. Avšak smrt postavy má dopad na ostatní jen v případě, že se nachází ve stejném sociálním kruhu. Z jejich blízkých se poté mohou stát bezdomovci, upíři nebo v nejhorším případě (alespoň pro vás) lovci upírů. Pokud ve čtvrti zanecháte příliš velký chaos, stane se z ní bojová zóna a do pořádku ji dostanete zpět jen velmi obtížně.

Oproti adventurám od Telltale tak mají rozhodnutí dopad na svět i příběh. Během hraní jsem ale necítil potřebu zabíjet vedlejší postavy, abych si zvýšil level. V soubojích jsem sice umíral, ale nikdy mé neúspěchy nepřesáhly únosnou mez. Od těžkých rozhodnutí vás zachraňuje také fakt, že se nepřátele po odchodu ze zóny respawnují a je možné na nich farmit donekonečna.


Správný anglický gentleman

Jinak se ale Vampyr technicky velmi vydařil. Během necelých 23 hodin hra běžela překrásně a menší nešvary recenzentské verze rychle vyžehlil první patch. Pokud se rádi koukáte na kompilace létajících těl a teleportujících se předmětů, Vampyr vás bohužel zklame. Z technického hlediska zvládli vývojáři kromě jedné výjimky vše na jedničku.

Právě jedinou chybičkou je mimika postav. U konverzační adventury s jejich obličeji strávíte podstatnou část hry a Vampyr bohužel opakuje chyby z Life is Strange. Nejde o šílené grimasy jako v Mass Effect: Andromeda, ale objevují se spíše prkenné animace, které v nejzazších případech připomínají obrnu.

Ve výsledku je Vampyr velmi zábavnou hrou, která rozhodně neurazí. Bohužel nepůsobí jednotným dojmem a až do konce si sám není jistý, zda je doopravdy adventurou, nebo akčním RPG. Ačkoliv se z obou žánrů snaží vysát to nejlepší, jeho snaha s sebou nese i značné mínusy.

Klady

  • Příběh
  • Rozhodnutí, na kterých záleží
  • Atmosféra
  • Design světa

Zápory

  • Animace postav
  • Nedostatek schopností a zbraní
  • Nudný hlavní hrdina
7

Fajnovka

Patrik Dvořáček
Profesionální prokrastinátor, amatérský hráč Solitaire a poloamatérský pisálek. To vše v jedinečně nešikovném balíčku.