Darksiders III Recenze

Koupit

Série Darksiders patří mezi naše oblíbené, a proto jsme na její nejnovější třetí díl nasadili rovnou ochočeného poníka apokalypsy, ač se kvůli tomu trochu stavěl na zadní. První záběry totiž vypadaly v lepším případě pochybně. Bohužel lepší případ nenastal, všechno ale pěkně hezky popořadě. Nechť apokalypsa započne!

Jak bylo první Darksiders po příběhové stránce velkolepé a druhé zase tajemné je to třetí přímočaré. Uteklo nám z naší zoo 7 hříchů, které jste tam vy jezdci dříve společnými silami dostali. Jenže War má domácí vězení, Death pro změnu z domova utekl a Strife čeká, jak dobře se budeš prodávat, takže to musíš holka zmáknout sama. Ale když to zvládneš, dostaneš piškotek, a to se počítá! Tolik příběh Darksiders 3 v kostce plus trocha té pro sérii již tradiční zrady jako bonus, berte nebo nechte být.

Ono by to vlastně ani nebylo na škodu. Jen si představte Fury cválající na svém oři otevřeným biblicky postapokalyptickým světem a lovící jednotlivé hříchy v jimi obsazených pozůstatcích lidské civilizace coby dungeonech. Nejen, že by se jednalo o naprosto logické rozšíření nastavených mechanismů z druhého dílu série, ale zároveň by se na tom mohli vývojáři parádně vyblbnout, co se rozličných hádanek a prostředí týče. Jenže proč vymýšlet otevřený svět, když můžete vytvořit hromadu lineárních koridorů, naházet do nich generické nepřátele a sem tam hodit za roh nějakého toho bosse.

Ano, hraje se to stejně pochybně, jako to zní. Nepomáhá tomu ani minimalistické množství absolutně nenápaditých hádanek, které v předchozích dílech tvořily jeden z pilířů hry. Na stylové skákací pasáže ve stylu druhého dílu pak můžete rovnou zapomenout, stejně jako na propracovaný RPG systém.

Fury naštěstí sem tam zvládne utrousit nějakou tu solidní hlášku. Nebojí se dokonce vzít si na paškál ani některé z výše zmíněných problémů, ovšem tady jsme na pochybách, zda schopnost vývojářů udělat si legraci z toho, že nedokázali přijít s ničím lepším, je známkou jejich určitého nadhledu či naopak absolutního zoufalství. Pořád je ale řeč o Darksiders a sem tam to hra přeci jenom zvládne připomenout. Ve druhé polovině hry se začnou objevovat zajímavější lokace i nápady a ke konci už jsme dokonce měli dojem, že přeci jenom hrajeme nový díl naší oblíbené série.

Některé lokace, jako je například rzí prolezlý přístav nebo pouštní lom vám dají na chvilku zapomenout, že vás místní variace šipky vodí po koridorech a zažili jsme v nich momenty hodné zapamatování (bohužel jich je tak málo, že kdybychom se o ně s vámi podělili, už byste hru nemuseli vůbec hrát – pozn. redakce). Většina bossů pak vypadá, jak kdyby utekli nikoliv z nadpřirozeného vězení, nýbrž z her od Blizzardu a souboje s nimi patří mezi ty lepší momenty hry. No a když už je řeč o soubojích…

Jednička byla co do hratelnosti hodně podobná God of War, zatímco dvojka už se spíše ubírala svou vlastní smrtící cestou. Některé recenze pak nejnovější díl série přirovnávají k Dark Souls. Vlastně to i docela chápeme, systém zdejších záchytných bodů, otvírání zkratek mezi jednotlivými lokacemi a všechny po zemi se válející předměty vypadající jako oranžové plamínky k tomu do jisté míry svádí.

Co se soubojového systému a hlášek hlavní postavy týče, jde ovšem spíše o pokus napodobit Bayonettu. Namísto blokování či úskoků tedy budete ve správný čas uhýbat, abyste záhy mohli provést speciální protiútok. Na rozdíl od naší oblíbené čarodějky ovšem zdejší souboje trpí hned několika dosti zásadními problémy, kvůli kterým uvidíte některé záchytné body mnohem častěji, než by vám nejspíš bylo milé.

Tím prvním je nemožnost rychle a efektivně během útoku přecházet od jedné zbraně ke druhé. Jakmile se totiž začnete pokoušet o to být alespoň trochu cool, hra vám záhy velice drsně vysvětlí, že pro frajeřinky tu není místo. Animace útoků totiž není možné rychle přerušit pro potřeby úhybného manévru a jakmile dostanete jednu ránu, zpravidla schytáte i další dvě nebo tři, než budete mít možnost zase si okolo sebe vytvořit trochu prostoru. Tou dobou už ale budete v tom lepším případě polomrtví a v tom horším budete zuřivě mlátit gamepadem o stůl.

Fury je totiž prakticky méně mrštná, než byl War v prvním dílu série, o Deathovi ze dvojky ani nemluvě. Kde smrtka tancovala okolo nepřátel se tahle vzteklina jenom plouží a snaží se při tom vypadat drsně. Bohužel se jí to daří jen z části. V soubojích jeden na jednoho se s tím dá ještě žít. Připadali jsme si sice, jako kdybychom bojovali s koulí na noze, ale stačilo správné načasování a naučili jsme se z nich vycházet, když už ne přímo bez škrábnutí, tak alespoň v jednom kuse.

Jenže pak z ničeho nic během souboje s větším množstvím nepřátel odkudsi mimo kameru přiletěl projektil a za ním dvě monstra, my skončili u posledního záchytného bodu a přemýšleli, kde jsme udělali chybu. Nepoužívali jsme ta správná komba? Moc jsme se hrnuli dopředu? Nemáme dostatek upgradů pro danou lokaci? Teprve až potom, co šlo nastavení obtížnosti společně s naší sebeúctou až na samé dno a stejně jsme pravidelně končili pod drnem, nám začalo docházet, že žádnou.

Místní kamera je totiž během soubojů absolutně zoufalá. Na část útoků kvůli ní nemáte vůbec možnost reagovat a zaměřování protivníků, které v jiných hrách tenhle problém z větší části řeší, zase zaměřuje to, co máte zrovna před sebou. Pokud tedy například vidíte v dálce lučištníka a za sebou máte elitního protivníka, který se vás zrovna chystá přetáhnout po hlavě, jste zkrátka nahraní. Než se vám totiž povede přehodit zaměření nebo alespoň natočit správným směrem kameru, budete se dávno sbírat ze země, a to jenom proto, abyste pro změnu zase mohli schytávat šípy do zad.

Vzhledem k tomu, že vývojáři vyhodili většinu hádanek i skákacích pasáží bychom čekali, že alespoň souboje budou náležitě vypiplané. Možnost přepínání mezi čtyřmi speciálními módy, které postupně získáte, přitom měla obrovský potenciál pro vytváření šílených komb, před kterými by smeknul i sám Dante. Stejně jako v případě většiny ostatního potenciálu, který ve třetích Darksiders dřímá, ovšem zůstala nevyužitá.

Říká se, že na světě není nic, čeho by se muž měl bát víc než rozzuřené ženy. Třetí Darksiders jsou jasným důkazem pravdivosti tohohle pořekadla. Takovou přehlídku promarněného potenciálu už jsme dlouho neviděli. Otevřený svět vyměněný za lineární koridory, opakující se lokace, hádanky osekané na kostní dřeň a kůň prodaný do nejbližšího řeznictví, aby bylo na úplatky recenzentům. I tak má ale tahle hra své světlé chvilky a jsme rádi, že jsme se pokračování naší oblíbené série dočkali. Pokud ale nepatříte mezi skalní fanoušky, raději si zahrajte Warmastered edici prvního nebo Deathnitive edici druhého dílu.

Klady

  • lepší, než žádné pokračování
  • Fury je celkem fajn a občas utrousí nějakou tu vtipnou hlášku
  • druhá polovina hry má několik hodně parádních momentů
  • dostali jsme po tom chuť zahrát si remastery předchozích dvou dílů

Zápory

  • mizerná kamera a zaměřování protivníků
  • nevýrazné lokace a nepřátelé v první polovině hry
  • osekaný RPG systém
  • minimum hádanek
  • neodladěný soubojový systém
6

Dá se

Jan Kotrba
Místní soudce, porota i kat zapůjčený na dobu blíže neurčenou z elitních jednotek její temné výsosti Sylvanas Windrunner, aby pomohl zjednat pořádek a podpálit pár stromů.