První hraní: Dying Light: Bad Blood umně redefinuje battle royale, straší ale s mikrotransakcemi

Zombie royale

Z gamescomové prezentace Dying Light: Bad Blood jsem odcházel s velkým úsměvem. Žánru battle royale sice moc neholduji, ale díky čerstvému pohledu z Techlandu bych jen těžko zatajil zvědavost, jak se povede redefinovat aktuální multiplayerový trend. Na klíč do placené bety jsem se pochopitelně těšil, avšak moje pocity se po tuctu domácích kol se s dojmy z Německa poněkud rozchází.

Dying Light: Bad Blood si stále drží skvělou ovladatelnost známou z původní hry a jejího rozšíření. Kombinace parkouru, hromady sečných a tupých zbraní (a hrstky střelných) přidává do battle royale žánru trošku jinou šťávu. Prim nadále hrají souboje s nemrtvými, zde ale adrenalin nastupuje o něco rychleji – především kvůli obrovskému množství stresu, že mi na záda může přistát další hráč .

Hledání zápasu sice chvíli trvá, k čemuž se dostanu později, avšak po startu vše sviští jako hlava z nejslabšího zombíka. Všech 12 hráčů je vrženo přímo do mapy, od lootování a bezhlavého masakrování je dělí jen pár vteřin. Mapa samotná není zbytečně rozlehlá a na živého protivníka jsem nemusel nikdy čekat moc dlouho. A když už jsem přátelské setkání nepřežil, hned jsem skočil do další hry.

Dying Light: Bad Blood se zkrátka může chlubit rychlými a intenzivními zápasy. Málokdy jsem odehrál match, který se přehoupl přes 20 minut. Na rozdíl od ostatních titulů v žánru hráče nežene smrtící kruh, v němž se mohou pohodlně schovávat a vyčkávat na přibíhající protihráče. Techland raději nabízí společný cíl – vrtulník. Jak jsem psal dříve, není moudré nasbírat body k jeho přivolání jako první, stejně tak riskovat a zkusit vedoucího hráče zabít až na helipadu není vždy nejmoudřejší taktika.

Asi nejotravnějším nešvarem je netcode, který tu a tam způsobuje neveselé nešvary s připojením. Na Gamescomu jsem si problémů se servery ani všimnout nemohl – oba zápasy běžely lokálně a problémy s připojením se objevily až při domácí zkoušce. Problémy s konektivitou tak dokážou jinak zábavný zážitek řádně pokazit.

Často mi přišlo, že se moje útoky neregistrovaly zcela přesně a nejednou jsem přišel o život jen proto, že se server rozhodl, že můj protivník má větší štěstí. V tomto ohledu ale věřím, že se vývojářům z Techlandu povede ještě networking pořádně vyladit.

V early accessu je možné hrát jen jako jednotlivec. Do hry bohužel nemůžete skočit v jinak oblíbených „duech“ nebo „squadech“. Snad nejdůležitější součást moderních multiplayerových her ve Founders edition jednoduše chybí. Naštěstí vývojáři slibují, že se bojů ve více lidech brzy dočkáme.

Co mě ale naprosto vyděsilo, byla customizace postav a zbraní. Již teď Dying Light: Bad Blood nabízí šílené množství skinů za obě herní měny. Systém je tradičně rozdělen na prémiovou a normální měnu, přičemž lepší a hezčí předměty lze nakoupit jen za lepší zlaťáky. Nechybí ani tolik proklínané lootboxy, ze kterých je ale možné vybrat si jeden ze tří vygenerovaných předmětů. Jejich cena není navíc zrovna nejpřívětivější.

Odměny za jednotlivé zápasy nejsou úplně vysoké a pokud plánujete posbírat 100 % všech skinů, očekávejte silně krvácející peněženku. Customizace naštěstí hratelnost nijak neovlivňuje, avšak když mikrotransakce v hlavním menu zabírají tři ze šesti položek, je velmi těžké je ignorovat.

Váš zážitek s Dying Light: Bad Blood záleží jen na tom, jak moc máte rádi hratelnost brutálního parkouru a jak moc dokážete skousnout velmi agresivní lootboxy. V jádru se jedná o zábavnou a silně návykovou hru, která se na druhou stranu hladově sápe po nejbližší kreditce.

Zdroj:

Vlastní

Patrik Dvořáček
Profesionální prokrastinátor, amatérský hráč Solitaire a poloamatérský pisálek. To vše v jedinečně nešikovném balíčku.