Domů » Články » Herní deníček #1 | Kouzlo pixelové nostalgie horrorových adventur

Herní deníček #1 | Kouzlo pixelové nostalgie horrorových adventur

Ib, The Witch’s House, Mogeko Castle, Mad Father, Ao Oni, Misao, Corpse Party, The Crooked Man – jen pár z her, na kterých jsem vyrůstala. Když jsem byla malá (bavíme se tu tak 2011 – 2013), tak mě více než World of Warcraft nebo Counterstrike zajímaly pixelované puzzle horrorovky. Strávila jsem hodiny sledováním let’s playů a stahováním prapodivných softwarů, abych mohla rozjet indie hity jako Mermaid Swamp.

Příběhy byly často absurdní. Šikana, závist, znásilnění, vražda, duchové, kletba – vše v jednom, ale přesto to fungovalo. Všechno typicky vymýšlel jeden člověk, a to mělo svůj šarm. Kdo zabil Misao? Učitel, který šel na plastiku, protože ho ve škole šikanovali a znásilňováním a vražděním středoškolaček si léčí své komplexy z mládí, kdy ho odmítla jedna krásná spolužačka. Prostě šílenosti, které se jen tak ve hrách od velkých studií neobjeví, teda aspoň z mé zkušenosti. Všechno bývalo chytře vymyšlené. Tvůrci neměli moc s čím pracovat, a tak byly hry opletené hádankami, sbíráním gemů, různými tajemstvími, které hráč musel odhalit, aby dosáhl toho správného konce. A i to bylo na indie pixelových hororovkách chytré. Rozdělení na dobrý, špatný a „opravdový“ konec. I v tak omezeném prostředí měl hráč reálnou volbu.

Pořád si pamatuji to, jak jsem dohrála The Witch’s House. Protagonistka Viola konečně uvidí svého otce, který ji přišel zachránit ze spárů domu zlé čarodějnice. Ta se plazí po zemi, má useknuté nohy, vyškrábané oči, lije z ní krev. Když uvidí otce Violy zastaví se a snaží se s ním mluvit, je ale příliš slabá. On ji několikrát střelí. Obejme svou dceru a jde s ní zpátky domů. Šťastný konec. Než hra odhalí, že celou dobu byla čarodějnice v těle Violy, protože se s ní kouzlem prohodila. Pak ji zmrzačila a utekla ze svého vlastního domu. Otec zastřelil svou zmrzačenou dceru. Tenhle plot-twist mě rozdrtil.

Zdroj: Lilinebaka, deviantart.com

Baví mě hrát věci, na kterých je poznat, že je tvůrce bavilo tvořit. Stejně jako když si čtete něco, co napsal váš kamarád nebo se díváte na představení ochotnického divadla. Dokážu tak odpustit mnohem víc chyb než u obrovské produkce.

Možná se na celý tento pseudo žánr dívám skrz příliš růžové brýle nostalgie, ale opravdu se mi líbí, když na hrách vidím něco osobitého, něco „real“. Ano, scénáře, na kterých pracují týmy lidí jsou kvalitnější, ale přece jen je na RPG makerových titulech vytvořených úplnými nobodies v herním světě něco nepopsatelného. Je to jako dost dobře napsaná fanfikce. Tvůrci si hrají na vývojáře a z některých nobodies se právě díky těmto indie hororovkám stala známá jména a pracovali i na větších projektech.

Je krásné se ohlédnout zpátky za tím, co ve mně vybudovalo tu lásku k videohrám, i když se k nim teď žánrově tím co hraji vůbec nepřibližuji. A je krásné vidět, jaké příběhy vytváří nadšenci. Asi budu mít pro vždy slabost pro indie pixelované hry, ať už jsou o čemkoliv.

Pokud na to máte čas, doporučuji zahrát si jeden ze zmíněných titulů. Dnes už je většina na Steamu. Mad Father a Misao dokonce dostali grafický upgrade. A já se budu do světa indie hororovek muset znovu ponořit.

Jana “hugecat” Drápelová

Líbí se vám novinka?

0 0
0 0 vote
Hodnocení článku
Subscribe
Upozornit na
guest
0 Komentáře
Inline Feedbacks
View all comments
0
Komentářem zvýšíš radost redaktora +1x
()
x
X
X