Need for Speed Recenze

Ve sluchátkách kvílející pneumatiky, upovídaná postava ozývající se z in-game telefonu, na monitorech FPSka snižující kouřový efekt a vedle vašeho vozu jakýsi vyzývavě (Jakože se tě snažil nabalit? Pozn. red.) se chovající hráč z Finska. Asi tak by se dal v jedné větě popsat nový díl ze série Need for Speed, který nám po roční odmlce přijel zpátky na obrazovky. Původně označovaný jako „restart série“ či „návrat ke kořenům“ vyšel na konzole již na podzim, a nevedl si vůbec špatně. Jak však dopadl port na počítače?

Z hlediska příběhu, který se z mého pohledu pravděpodobně snaží spíše parodovat to, jak to ve skutečnosti během ilegálních závodů chodí, stojí Need for Speed za starou belu. Ve hře začínáte jako nicka, která se seznámí s menší partičkou řidičů. Každý představuje jistý směr, jakým se ve hře můžete ubírat.

Ve výsledku samozřejmě stejně jezdíte tak, jak se vám zlíbí, ale rozdělení stylů jízdy zde přinejmenším přináší možnosti hodnocení. Neustálého hodnocení. Rozjedete se? Dostanete body za zrychlení z nuly na sto. Jedete rovně? Dostanete body za rychlou a bezkolizní jízdu. Zatočíte? Šup sem s body za drift, případně naopak čisté projetí zatáčky. Trefíte sloup, popelnici a zapíchnete to v autobusové zastávce? Tu máte bodíky za demolici.


Mimo čtveřice základních postav, jež na začátku potkáte, je tu i jakýsi tajemný kontakt, který vás navádí k honičkám s policií. Ty bezpochyby k sérii patří. Bohužel, zde jsou „chlupatí“ spíš jen na okrasu a trochu toho poškádlení. Ujet jim hned na začátku honičky je jednodušší než sebrat dítěti lízátko, takže pokud vyloženě nezastavíte a trpělivě nesečkáte, než vás strážci zákona doženou, moc napínavých úniků si neužijete.

Příběh se vám ukazuje na dvou vlnách – jednou jsou hrané scénky, druhou telefonáty. První zmíněné by možná mohlo být dobré, kdyby scénáristům nebylo snad patnáct a herci uměli zahrát svoji roli. Samotný nápad implementace scének špatný není, ale jejich zpracování je shazuje na úroveň španělské telenovely.

Telefonáty na tom pak nejsou o nic lépe, ačkoliv zde jde spíše o jejich otravnost. Váš kámoš je totiž schopen vám zavolat uprostřed rozjetého závodu, jen aby vám oznámil, že někde ve městě je nový event… a přitom vám vylil své srdíčko o tom, jak ho zase chytili policajti a tohle a támhleto. Prostě vás postavy spontánně otravují. Naštěstí máme možnost hovor odmítnout, volající vám pak pošle SMSku se vzkazem.


Bodové ohodnocení z jednotlivých kategorií se promítá na tzv. REP bodech, na jejichž základě se vám zvyšuje celková úroveň. Ta slouží k odemykání různých mimopříběhových závodů a nových vylepšeních pro vaše auto.

Tuning je zde velmi komplexní, nejen však z vizuální, ale hlavně praktické stránky. „Pod kapotou“ je toho spousta s čím si vyhrát – dokonce si můžete i změnit ovladatelnost vozidla na silnici. Pomocí několika posuvníků si můžete vybrat, jak se auto bude chovat v zatáčkách. Základní nastavení je někde mezi „plaváním na silnici“ a „drží a nepustí“, my jsme však vyhovující chování našli spíše směrem k silniční plavbě.

Need for Speed bylo vždy z velké části o volném projíždění si světem, což v nepozměněné formě zůstává i v letošním díle. Noční města jsou zde nádherná, ačkoliv dle některých až moc mrtvá. My za tím však vidíme jednoduchý důvod – ty silniční bestie, které se vám po pár hodinách hraní dostanou pod ruku, jsou šílené, a my byli rádi, že jsme je vůbec uřídili, vyhýbat se ještě  hustému provozu nám přijde nemožné.


Když už jsme u té nádhery, graficky vypadá Need for Speed skvěle. Déšť a voda (a jakože prší nebo je mokro skoro pořád) jsou zde vyvedené do detailu a hra je vzhledově prostě líbivá. Lví podíl na tom má zejména Frostbite engine, na kterém je hra postavená.

Ze zvukové stránky je na tom Need for Speed také dost dobře, dočkali jsme se velké skupiny skladeb různých žánrů, které k tématu a ladění hry padnou na výbornou. Směsice rocku, rapu, elektra – to vše se na silnice hodí a skvěle dokresluje atmosféru.

V prvním odstavci jsem zmiňoval jisté záseky, a bohužel jsem si nevymýšlel. Při přítomnosti kouře na obrazovce se mi hra začala dost nepříjemně kousat, i po snížení nastavení. Tudíž každý rozjezd auta s protočením pneumatik nebyl zrovna lahodně plynulý. Při driftování jsem naštěstí na podobný problém nenarazil.


Další věcí, která ve mně prvních pár dní po vydání probouzela deprese a chutě na sebevraždu, bylo propadávání texturou… každých deset minut, pravidelně. Poté, co jsem začal usilovně projíždět herní fóra, jsme zjistili, že za to může nVidia Shadowplay – pokud běží spolu s hrou na pozadí, vznikají právě tyto technické chyby. Přišlo nám lehce ironické, že zrovna Shadowplay vyvolává podobné problémy, když první, co uvidíte po zapnutí hry, je logo nVidie.

Spolu s častým umíráním po propadávání texturou jsme si užili i spousty načítacích obrazovek, které v Need for Speed trvají vážně, ale vážně dlouho. Pokud si někdo stěžoval u GTA V na dlouhý loading, neměl by NfS ani spouštět.

Spolu s portem na počítače vyvstává otázka: „Jak se to ovládá na klávesnici?“ V případě závodních her je pak její naléhavost ještě větší. Odpověď asi moc nepotěší. Zatímco u většiny her si vystačíte s WASD, zde jsou v základním ovládání zvoleny klávesy WS pro zrychlení a zpomalení, směrové šipky doleva a doprava pak pro zatáčení.

Vývojáři asi chtěli zaměstnat obě vaše ruce – možná proto, že myš je vám ve hře stejně k ničemu, všechno je lepší ovládat klávesnicí. Tak jako tak však ke hraní doporučujeme gamepad, protože s ním je ovládání daleko lepší a přirozenější.


Poslední věcí, do které si s radostí rýpneme, je potřeba být neustále připojen k internetu. Need for Speed neumí vytvořit lokální server, proto musí probíhat komunikace se servery EA jen a pouze real-timově, což vyžaduje internetové připojení po celou dobu hraní. Taktéž si hru nemůžete nikdy pořádně zastavit během závodění. Ve výsledku tedy nejste ve světě sami, ale jezdíte na serveru, kde se spolu s vámi prohání další hráči.

Ty můžete vyzvat k závodu, případně do nich jen zlomyslně bourat. Interakce s nimi je sice fajn, pořád bychom však byli radši za možnost zvolit si, jestli chceme hrát online nebo offline.

Ghost Games, kteří za hrou stojí, udělali dobrou práci, rozhodně se totiž jedná o něco lepší díl Need for Speed za posledních pár let, na druhou stranu však mohli více zapracovat na kvalitě portů na počítače, najmout lepší scénáristy a herce, nebo vytvořit single player režim.

Celkově se návrat se znovuobjevenými zvyklostmi ze starších dílu se však povedl relativně dobře, a hře taktéž prospěla roční pauza, zapříčiněná změnou ve vedení EA a jeho novým přístupem k dalším dílům zavedených značek.

Klady

  • Částečný návrat ke kořenům
  • Vozový park
  • Tuning
  • Soundtrack
  • Grafika

Zápory

  • Ovládání na klávesnici
  • Technické problémy
  • Příšerné hrané scénky
  • Otravné telefonáty
  • Potřeba být pořád online
  • Absence single player módu
7

Fajnovka

Extremistický konzolista, Nintendo maniak a weeaboo se slabostí pro kočičí donuty. Fanoušek veškerých technologii, utápějící se ve virtuální realitě a přeborník v negramotnosti. Potvrzeno diktátorem Trananasem.