Ódinovo dítě(4 minuty čtení)

Svěží severský vítr...

Dnes zavítáme na sever, konkrétně si posvítíme na důmyslně propracovanou norskou fantasy trilogii Ravneringene, u nás známé jako Havraní kruhy od Siri Pettersen. První díl vyšel v roce 2013, získal ocenění Fabelprisen za nejlepší norskou fantasy, sci-fi a mimo jiné byl nominován na cenu ministerstva kultury pro debutanty, cenu knihkupců a knižních blogerů. To je celkem slibný začátek, že? Tak se pohodlně usaďte, dejte si šálek čaje a… však to znáte. Jdeme na to.

Hlavní hrdinkou je tu Hirka, sympatická patnáctiletá rusovláska, která není úplně takovou hrdinkou, která nám je vykreslovaná v běžných fantasy příbězích. Nejen, že nemá žádnou zvláštní schopnost, ona nemá ani ocas (no vážně, prostě ho nemá), což ji pochopitelně velmi trápí, protože v místě, kde žije se netolerují žádné odlišnosti. A kde že se to celé odehrává? Ve světě Ymslandy, ve kterém je hlavní autoritou Rada a obyvatelé jsou podřízeni Vidoucímu (moc nejvyšší). Ymslanďané jsou bytosti, které se podobají těm lidským, ale mají ocas a cítí jakousi Sílu – energii, která je všude. 

No a právě v patnácti letech Hirka zjistí něco opravdu znepokojivého. To že necítí Sílu není tím, že by díky údajné nehodě přišla o ocas (měl jí ho ukousnout vlk, jak jí její otec řekl), a nemohla se tak napojit jako ostatní, ona se bez něj už narodila. A co víc, ona není ani Ymslaďanka. Je tím, co lid Ymslandy považují za plíseň, nákazu. Ódinovo dítě, čili člověk a tudíž hrozba pro všechny díky tomu, že prošla skrze brány, které se nazývají havraní kruhy věstí, že může přijít i nepřítel mnohem nebezpečnější a děsivější. A těmi jsou slepí, stvůry, které podle pověr má přivést zpět do země právě bezocasá. 

Hirka má blízkého přítele, kterým je válečník Rime. Ten ale stojí naneštěstí vysoko ve společenském žebříčku a je jisté, že to co se mezi nimi odehrává nikdy nemůže dojít k veřejnému naplnění.

Svět ve kterém se jako čtenáři ocitáme je opravdu promyšlený a vychází z inspirace severskou mytologií. To však není to jediné, co je na tomto příběhu přitažlivé. Příběh je vyprávěn ze tří pohledů, Hirky, Rimeho a jejich úhlavního nepřítele Urda. Postavy Hirky a Rimeho jsou propracované tak, že je nebudete chtít opustit a budete opravdu chtít vědět, co se mezi nimi stane dál. Budete jim doslova fandit, i když nad pár rozhodnutími Hirky budete možná lehce kroutit hlavou. Není to ale jen o vztahu těch dvou. Nechybí politikaření, které je dechberoucí a má opravdu vysokou úroveň, stejně jako krvavé boje, které se odehrávají na poli mocenském.   

Autorka vytvořila epický svět, který má své specifické pojmy. Jediné, co bych mohla vytknout je to, že jsme jako čtenáři od samého začátku hozeni do příběhu a je na nás, jak rychle se v něm zorientujeme. A ne, opravdu to není snadné čtení. Občas si totiž uvědomíte, že ne úplně rozumíte tomu co čtete a mě samotnou to několikrát přimělo se k nějaké pasáži vrátit znovu a snažit se pochopit, o co kráčí. A chtěla jsem to pochopitelně pochopit hned, což se ne vždy podařilo. Občas jsem dávala něčemu větší pozornost, což se nakonec ukázalo jako ne až tak důležitým bodem v příběhu. Nakonec se ale vše propojí a spousta věcí se vyjasní. 

Siri Pettersen (*1971) norská spisovatelka, dříve spíše známá jako ilustrátorka a autorka komiksů, která je původem z Trondheimu. Z komiksové tvorby je jejím nejznámějším Anti-Klimaks, humoristická série s politickými podtóny. U nás vyšel první díl Ódinovo dítě v roce 2016. Druhý díl Plíseň i závěrečný Síla vyšly v roce 2017 v nakladatelství Host. Trilogie navíc bude zfilmována. 

„Velkolepé vyprávění o víře, pochybách, přináležitosti, podezíravosti a strachu z neznámého. Románový svět je celistvý, plný hlubokých myšlenek a věrohodných postav.”
-Porota ceny Fabelprisen 

„Především jde o řemeslné velmi dobře zvládnutou prózu bez manýr. To je to, co ji v rozbujelém žánru fantasy staví vysoko nad ostatní. Kniha nabízí nervy drásající příběh a přesvědčivé postavy.” 
-May Grethe Lerum, VG

Nika Binarová
Ideální den je ten, kdy můžu jíst, číst, spát nebo hrát, ideálně hezky jedno po druhém. Přelouskám téměř cokoli a obvykle mám rozečtených více jak pět knih najednou. Když se mi dostane do rukou kniha, to první co udělám je, že si přečtu první a poslední stránku než ji začnu číst tak, jako normální člověk. Když mě chytne múza jsem pisálek, který nikdy nedokončí žádnou svou povídku.

Komentujte

avatar
  Subscribe  
Upozornit na