První hraní: Fire Emblem Fates

Nejspíše k nám míří jedna z nejlepších tahových strategií vůbec.

Přiznání na začátek? Když jsem poprvé hrál Fire Emblem na Nintendu DS, moc na mě nezapůsobil. Vlastně vůbec. Místo toho jsem poslušně ničil zástupy nepřátel ve fantastických Advance Wars (od stejných autorů) a FE podvědomě zařadil do škatulky druhořadých a levných fantasy strategií.

Co vám budu povídat, dnes se za to trošku stydím. Fire Emblem Awakening jsem o pár let později zhltl během jednoho týdne s i třešničkami a nelitoval ani minuty strávené s 3DSkem v posteli až do ranních hodin. Ani mě nepřekvapilo, že jsem něčím podobným prošel i s dalším dílem série.

Zahraniční recenze Fire Emblem Fates nešetřily chválou a nebudu jimi šetřit ani já. Hra sice v našem zemanovském regionu vyjde až na konci měsíce, díky kamarádovi Oliverovi (posílám pozdravy do Alabamy!) jsem měl ovšem možnost strávit se speciální edicí Fates něco přes patnáct hodin. Báječných hodin.


Balada o dvou rodinách (a šedesáti hodinách)

Spása světa? To už je dávno pasé. Příběh Fates je o něco komornější a lidštější než odhánění démonické invaze či napichování draků na kouzelná párátka a nikterak nenavazuje na předchozí Awakening. Coby chráněnec královské rodiny z Nohru se ve víru událostí dostáváte ke své pravé krvi, příbuzným z říše Hošido. A co by náhoda nechtěla, mezi oběma národy vypukne válka a vy se budete muset rozhodnout, na kterou stranu barikády si stoupnete.

A zde je na místě upřesnit, jak se to má s příběhem. Fire Emblem Fates vychází ve dvou verzích, a to Birthright a Conquest. Rozdíl mezi nimi je markantní a bylo by naivní si myslet, že po vzoru Pokémonů půjde jen o jiné barvy krabiček a obměněný katalog potvor.

Dějové linie Birthrightu i Conquestu jdou úplně jiným směrem a znovu se setkávají jen v několika málo pasážích. Zatímco Birthright sleduje dějovou linii, v níž se rozhodnete nasadit dres Hošida a odrazit invazi, v Conquestu se zase postavíte na stranu svých pěstounů proti své samurajské rodině.


Prakticky se dá říct, že jde o zcela odlišné tituly, každá s vlastními mapami, postavami i rozuzlením ústředního příběhu. A co víc, částečně se liší i herními mechanikami a obtížností, což je věc vskutku nevídaná.

DLC Revelations (bude součástí speciální edice či ke stažení za poplatek) navíc nabídne možnost zůstat neutrální a pokusit se urovnat konflikt mezi znesvářenými rodinami vlastní cestou, načež by obě větvě vyprávění měl spojit a zodpovědět na zbylé otázky, vyhřezlé po dohrání Birthright a Conquest.

Dějová linka Hošida je vesměs tradiční hrdinská odysea poskládaná z anime klišé, přestože umně ztvárněná. Naproti tomu má role Nohru coby nechtěných záporáků příběhu mnohem zajímavější průběh a hned ze začátku její linky mi předhodila spoustu morálních dilemat. Navíc na mě nepůsobila tak předvídatelně a naivně jako hraní “za ty hodné”.


Bojiště druhým domovem

Soubojový systém doznal několika změn. Jednou z těch zásadnějších je skutečnost, že se zbraně již nadále neopotřebovávají, tudíž odpadá nutnost dokupovat zásoby žabikuchů. Meče jsou konečně stejně odolné jako Horstovy kuchyňské čepele a spíše se budete starat o správnou kombinaci výbavy pro vaše postavy.

Ani náhodou to ovšem neznamená, že by hra byla rázem jednodušší, natož že se budete topit ve ušetřených penězích. Naopak jich bude nedostatek i tak a po každé bitvě budete mít za co utrácet, přestože většinu financí sežere nově implementované vylepšování hradu (k němuž se vrátím později).

Co se týče soubojů jako takových, již tradičně jsem se ocital v nezáviděních situacích a častokrát proti přesile. Opět se mi vyplatilo likvidovat jednu menší skupinu nepřátel za druhou a ideálně v těsných koridorech. Hrdinské to moc není, ale když jde o kejhák mým bratrům a sestrám ve zbrani, zůstává svědomí čisté.


K mému překvapení zatočili autoři i s grindovánním úrovní. Jednotlivé třídy jsem si mohl za pomocí speciálních pečetí vylepšit na pokročilejší povolání (či je převléct na zcela jinou), level postavy ovšem zůstal stejný.

Nyní se již nestane, že byste opakovaným levelováním vytvořili mocné monstrum, ničící zástupy nepřátel na jeden tah. Za mě jde o chvályhodný krok – hráč tak musí víc počítat svým umem než se statistikami svých postav a obtížnost šla tím pádem férově nahoru.

Je dobré zmínit, že hraní za Nohr je větší výzva. Samotná hra mě u příběhové křižovatky upozornila, že Conquest je o něco těžší a nenabídne tolik berliček co Birthright. To ostatně mohu po několika hodinách potvrdit – rozdíly jsem zaznamenal jak ve skladbě a struktuře map (méně koridorů, postavy jsou více na ránu), tak v počtu nepřátel a jejich houževnatosti.

Pokud máte na čele razítko “zelenáč na poli tahových strategií”, sáhněte spíše po Birthright, kde obtížnost hraje lehce ve váš prospěch, přestože ani tam vás nepřátelé nebudou moc šetřit. Z mého pohledu se ale ve výsledku vyplatí dřív nebo později dohrát obě verze – kromě map a děje se dočkáte i odlišných herních tříd, postav a zbraní. Jednotvárnosti bych se tudíž moc nebál.


Hradupánem i kuchařem

Japonci si v posledních letech libují v minihrách a nejinak tomu je i zde. Nově dostanete na starost správu vlastního hradu, jenž se stala oázou klidu mezi jednotlivými misemi. Katalog budov je poměrně pestrý a nechybí ani obchůdky se zbraněmi, kovárna či soukromá lože, kam si můžete zvát své spolubojovnice a… no, prohlubovat vztahy.

Mile mě překvapila funkce kantýny. V ní můžete z dostupných surovin vařit pokrmy, které mírně zlepšují statistiky vaším spolubojovníkům v nadcházející řeži, což jistě přijde vhod na vyšší obtížnosti. Ke craftingu jsem se bohužel pořádně nedostal, jelikož jde o poměrně drahou záležitost a grind jde ze začátku docela blbě.

Po technické stránce nemám výtek. Na možnosti handheldu vypadá hra skvěle a anime pasáže by si zasloužily vlastní seriál. Snad mě mrzí absence originálního znění, ne všichni anglicky mluvící dabéři sedí k postavám a poslouchat je bylo občas utrpením.

A je toho mnohem víc, s čím bych se chtěl podělit, nechám si to však na recenzi. Mám před sebou ještě několik desítek hodin obsahu na obou frontách, které pokud budou stejně dobré jako doposud, nejspíše po dlouhé době udělím absolutní hodnocení. Uvidíme.

Nadšená zvolání ze zahraničí nelhala – po patnácti hodinách hraní mohu potvrdit, že Fire Emblem Fates má ambice se stát nejen nejlepším dílem série, ale i nejpropracovanější tahovou strategií, která kdy olízla konzoli od Nintenda. Kompletní soud přineseme za necelý měsíc.

Zdroj:

Vlastní

Viet Tran
Moravák a Asiat v jednom exkluzivním balení, oběť záchvatů kreativity a grafomanství. A prokrastinace. Twitter: @MarekTV. Blog (zatím neaktivní): Tranuju.cz