fbpx

Recenze: Tales from the Borderlands EP1

Telltale Games vtrhli do Pandory pro poklad! Uspěli ve své nové adventuře?

To by člověk neřekl, co všechno se může zrodit, když se série, založená na milionech zbraní a kosení hord nepřátel, dá dohromady se studiem vyvíjejícím point-and-click adventury. Nyní se nám dostal do ruky první hotový díl Tales from the Borderlands z pěti plánovaných příběhových modulů. Celkem počtvrté se tedy vypravujeme na pustinnou Pandoru a stejně jako v minulosti to zajisté bude jízda!

Hra běží na stejném enginu jako všechna zbylá díla Telltale Games, ale graficky úspěšně napodobuje cell-shade vzhled původních Borderlands. Dokonce tak skvěle, že stačilo pár momentů (a jeden přejetý skag) a hned jsem se byl naladěn na uvolněnou nadsazenou atmosféru Pandory – stejnou jako před mnoha lety, kdy jsem poprvé opustil městečko Fyrestone.

tales from the borderlands wallpaper 1

Humor v tomto novém přírůstku se nejvíce podobá tomu z druhé hry, který byl kritizován za přílišné používání internetových meme. Ty se to pořád místy objevují, ale ne v tak masivním počtu a ne tak zřejmě. Humor je spíše situační, ale to příliš neškodí. Vzhledem k tomu, že se předchůdci vezli v podobném stylu, budí spíše vzpomínky než nechuť.

Ze začátku je již známým vypravěčem odprezentováno intro, které slouží k zorientování se v čase a prostoru. Asi nikoho nepřekvapí, že k úplnému pochopení všech referencí a vtipů je potřeba znát příběh i prostředí oné nemilosrdné planety Pandory.

tales from the borderlands 1

Nemyslím, že by se někdo do této hry pustil bez oněch znalostí, tedy nemůžu takovouto drobnost brát jako výtku. Zároveň by ale jistě neurazila jakákoliv encyklopedie jak pojmů, tak historie, která by navíc byla vhodným místem pro další záplavu humorných odkazů na události minulé.

Obecný problém interaktivních seriálů, jako je tento, spočívá v neschopnosti motivovat hráče a následně ho odměnit či potrestat. Kdykoliv se vám v jiných žánrech něco podaří, hra vás odmění a motivuje pokračovat dál, kupříkladu lepším vybavením nebo usnadněním budoucího postupu.

tales from the borderlands 3

Pokud se ovšem hra soustředí výhradně na odvyprávění svého příběhu, nemůže si velké zásahy do zápletky dovolit, a proto musí všechny odměny/tresty vyřídit pouze dialogem. Když jsem hru procházel poprvé, zaskočilo mě, když jsem si měl vybrat jeden ze tří předmětů ke koupi a neměl peníze na dva z nich. Při druhém playthrough jsem si tedy celou hru střádal peníze, abych měl na ten nejdražší kousek. Samozřejmě byl prostě jen trochu hezčí, na příběh tahle drobná změna neměla žádný vliv.

Také jsem si říkal, že být relativně hodný na své okolí se mi určitě nějak vyplatí v budoucnu, přestože v hádkách třeba nedosáhnu svého. A při dalším rozehrání jsem byl absolutní hovado. Rozdíl? Jak jsem brzy zjistil, kontrolka „(jméno) will remember that“, která se objeví kdykoliv v dialogu zvolíte výrazně zlomyslnou nebo dobráckou odpověď, neovlivňí ani v nejmenším chování ostatních postav, ale povětšinou akorát změní jen jednu z budoucích konverzací nebo reakcí.

tales from the borderlands 4

Pokud byste se tedy báli, že neuváženou akcí můžete něco zkazit nebo alespoň nezískat, není proč. Několik vedlejších a ne úplně významných postav možná vaším přičiněním zemře, ale tato úmrtí absolutně nic neovlivní, maximálně váš dobrý pocit.

Když hodím přes hlavu velmi limitovanou možnost vlastních voleb (a tedy jednotvárný příběh), zjistím, že Tales from the Borderlands je příjemný interaktivní film, přestože neměnný a neohebný. Vyprávění dvou hlavních postav mě posadilo do mnoha jak zajímavých, tak zábavných situací, a podařeně popisuje život na Pandoře jiným pohledem než tím přes zaměřovač.

Vedlejší postavy na mě příliš nezapůsobily ani hloubkou ani reálností, oproti tomu jsou hlavní protagonisté, Rhys i Fiona, docela povedení a sympatičtí. Přestože jsem si mezi nimi po chvilce hraní vybral jasnou preferenci, ani trochu mi nevadilo, když mě hra po chvíli přesunula do těla toho druhého a nabídla zážitky z jiné perspektivy.

tales from the borderlands 2

Byla by škoda také opomenout vizuální a zvukové zpracování. Sice zde není tak rozsáhlá konkurence jako u jiných herních žánrů, ale práce s hudbou i obrazem je na vynikající úrovni. Ihned po dohrání jsem si musel sehnat soundtrack, protože nějaké melodie se z hlavy prostě dostat nedaly. Kvalita dabingu většinou odpovídá důležitosti postavy, ale i ty nejmíň důležité jsou na přijatelné úrovni, kterou nebolí poslouchat.

Zaběry akčních scén se povedly na jedničku a ani u dialogů se nedočkáme pouze statické kamery, což podtrhává celkovou filmovost díla. Obecně mě počet pomyslných kamer potěšil a málokdy mě napadlo, jak lépe by onu scénu šlo „natáčet“.

Všudypřítomná omezenost volby mě doopravdy zamrzela, ale když jsem na to příliš nemyslel a soustředil se na příběh a zpracování, byl jsem velmi potěšen. Oba tyto aspekty byly velmi podařené a pokud by se do nynějšího stavu přidala ona volnost, hodnocením bych se blížil k maximu. Pokud jste velkými fanoušky dřívějších dílů, tak si bodík klidně přidejte, neboť jako pokračovatel svých předchůdců hra uspěla, přestože se nejednalo o jednoduchý úkol. Nevýrazné vedlejší postavy a úzce nastavené příběhové mantinely ale stahují dílo dolů.

Viet Tran
Moravák a Asiat v jednom exkluzivním balení, oběť záchvatů kreativity a grafomanství. A prokrastinace. Twitter: @MarekTV. Blog (zatím neaktivní): Tranuju.cz